Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Boby centrum v Brně, kolos z devadesátých let minulého století hostil Tata Bojs, kteří představili speciální projekt ve spojení s Filharmonií Brno a „mladými Mozarty“. Mega projekt v mega prostoru. Malinké obavy mi v hlavě cinkaly jak alarm. Navíc ty roušky.

Filharmonici v černém a mezi nimi v bílém nadané děti základních uměleckých škol, které prošly bůhvíjak těžkým sítem, aby se projektu mohly účastnit, se usadí na nízkém pódiu a čekají. Strnulé pohledy a nervozitu pročísne příchod velmi dobře naladěného dirigenta. Pozdraví ansámbl, jak je zvykem, a Tata Bojs už nastupují do hlučící haly. Všechno se rozezní a mě napadne, jestli jejich hudbě bude slušet filharmonický doprovod. Jeden z prvních songů Rádioamatér mě rychle přesvědčí. Ačkoliv skladbu hraje naráz několik desítek lidí, působí intimním dojmem, který podpoří bleděmodrá projekce po stranách. Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Hitovka Toreádorská otázka svým refrénem „býk či nebýk" rozehřeje publikum, někteří strhávají roušky, protože se to prostě nedá. Cais mlátí do bicích a Hradil dost podobně přistupuje ke hře na klávesy. Tata Bojs jsou ve varu. Mardoša nabízí své stále stejné taneční kreace, které neomrzí, a člověk přeje dětem, co na ně s vážnou tváří zírají, aby si mohly taky zatrsat jako jejich vrstevníci v prvních řadách. Tata Bojs hrají skladby z playlistu, který vznikl pro projekt se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, a je to příležitost slyšet starší hity v jiné podobě. Jako host přijde zazpívat Klára Nemravová, jejíž narůžovělé vlasy udávají tón osvětlení a publikum se pohupuje do slov „moje duše je ucházející“. Nostalgie, vážnost, a přece jen malá dávka pompéznosti. Skladba jako by spolu s aranží pro filharmonii vyzrála.

Po emocionální náloži přichází naštěstí odlehčení v podobě songu Kamarádky. Mardoša za mikrofonem signalizuje humor a je příjemným překvapením, že i podání ze strany filharmonie a žáků vyznívá lehce, vtipně a hravě. Je to najednou celé hrozně milé, kamarádské. Jen mám dojem, že ten seznam holek je tentokrát nějak kratší. Starší repertoár oživí nový song Zvony, jako další host vystoupí Clarinet Factory. Ansámbl předvede svou verzi skladby Písmenková, kterou posouvá někam k world music. Proč ne.

Celý projekt dýchá jako dobře promyšlená a vyvážená věc. Děti na pódiu musejí být děsivě nervózní, ale zároveň šíleně šťastné. Jsou sice v druhé linii, ale jejich suport pro kapelu není rozhodně malý, a když zazní „jsi s ní a ona sní a o životě jinde a jindy“, jsou to právě smyčce, které melancholickou náladu songu skvěle dobarví. U skladby Vesmírná, která se díky obřímu tělesu promění v obří smršť, už je jasné, že obavy z trapnosti nebo kostrbatosti jsou zbytečné. Lidi jsou nadšení, Mardoša si je milionkrát fotí, takže jsou nadšení ještě víc, a bez velkých přídavků se pomalu rozsvítí ta zvláštně zastaralá hala, kde se na hodinu a půl dělo něco poměrně nadčasového.