Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Atlas lidských nedokonalostí (Katarzia)

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Atlas lidských nedokonalostí (Katarzia)

Aneta Martínková | Články / Rozhovory | 01.02.2024

V Praze žijící Slovenka Katarzia slaví deset let kariéry a vydává šesté studiové album Šťastné dieťa. Hudebnice, která byla v průběhu kariéry českým a slovenským mileniálkám průvodkyní emancipací, se po letech rozebírání nefunkčních milostných vztahů tentokrát obrací k rodinné historii. Proč dovede tak snadno vyvádět posluchačstvo z míry? Jaký význam má pro devadesátkové holky její debutové album? A proč sakra hrála v seriálu Pozadí událostí?

Je půlka srpna, Prahu už přes měsíc rozpaluje vlna tropů, tohle léto ostatně padají teplotní rekordy po celé Evropě. Mířím na rozhovor za Katarzií do jejího letenského bytu, přijde mi ale smska, která informuje o změně plánu: „Promiň, ale tady už se to nedá vydržet, jdu se koupat do nového jezírka na Spartě, můžeme se potkat tam? Vezmi si plavky!“ píše mi hudebnice, když se za ní ploužím horoucím městem. Představa, že vedu rozhovor v jezírku a v plavkách mě docela pobaví. Publicistika v době klimatických změn, říkám si nejdřív. Klasické setkání s Katarzií bez ohledu na klima, dochází mi vzápětí. Pokaždé, když se s touhle ženou potkám, jsem rovnocenně vyvedená z míry, ale i potěšená, že někdo takhle roztomile uhýbá z běžného společenského protokolu.

Mám zpoždění, jsem za něj ale trochu ráda. V dusné tramvaji, která se kvůli závadě na voze táhne absurdně nízkou rychlostí, si chci ještě doposlechnout poslední z šesti alb v její diskografii, které jsem si při rešeršování nestihla osvěžit – debut Generácia Y. Deska, se kterou hudebnice hned na začátku kariéry vzbudila velkou pozornost slovenské i české hudební scény, vyšla před deseti lety. To je dobrá příležitost probrat nejen novinku Šťastné dieťa, ale možná taky trochu zabilancovat, ohlédnout se, kam jsme to jako generace, známá taky třeba jako mileniálové, dopracovali. Vedle toho, že internet vynesl verdikt nad naším mizerným vkusem na kalhoty.

Po letech, kdy jsem ho neslyšela, mě tohle album nečekaně zasáhne. Když se po úvodní Utekám ve sluchátkách rozezní singl Spýtala som sa, mám pocit, jako bych omylem našla v šuplíku svou starou fotku.

Spýtala som sa jedného známeho pána,
či v jeho veku zdá sa mu život krátky,
či sa mu zdá, že už je zo mňa dáma,
Keď mi srdce roztrhal na márne kusy látky, au!

Úvodní riff mě přemostí do roku 2013, kdy jsem z dětského pokoje v maloměstě přišla do velké Prahy, z děcka se měla stát dospělákem, zorientovávala jsem se ve světě, vyrovnávala se s milostnými vztahy a – jak ostatně zaznívá i v textu skladby – taky s mocensky motivovaným sexuálním apetitem mužů vůči výrazně mladším ženám. Pokud jste mileniálka žijící ve větším městě, Generácia Y pro vás bude velmi pravděpodobně podobná time machine. „Katarzia dovedla devadesátkové holky do dospělosti. Nemůžu říct, že bych s ní vždy ve sto procentech souhlasila nebo se s ní vždycky ztotožňovala, ale mám pocit, že je prostě nějak naše,“ zamýšlí se jedna moje kamarádka, když se jí ptám, jakou má podle ní Katarína Kubošiová, jak se hudebnice jmenuje, pozici v československé hudbě. „Když jsem ji poprvé viděla na festivale, koukala jsem jako blázen. Konečně jsem v jazyku, kterému rozumím, slyšela písničky o vlastním životě,“ dodává zas druhá.


Přemýšlím, co je na téhle desce tolik zásadní. V čem spočívá kouzlo, jež začínající čtyřiadvacetiletou umělkyni katapultovalo i přes odlišnosti do zatuhlého československého popu? Dochází mi, že magicky popisuje zklamání, vzdor i výsměch vůči světu, který může mladá žena v dospívání zažít při srážce s realitou, o které před tím neslyšela nikoho dospělého mluvit nahlas. Tedy třeba když zjistí, že vzývané morální ideály mají dodržovat především ženy, zatímco u mužů se s odchylkami tak nějak počítá. Nebo že mnoho dlouhodobých partnerských vztahů ve skutečnosti nefunguje, jak moc obvyklá je nevěra nebo kolik lidí prožívá duševní problémy.

Mladším holkám dnes pomáhá překalibrovat perspektivy a aklimatizovat se v patriarchálním světě internet, aktivistické účty na sociálních sítích i dnes už hodně rozšířený psychoterapeutický jazyk. Podobné písňové texty už možná nepotřebují. Mileniálky se tímhle šokem ale musely nějak propřemýšlet samy. Katarzia ho zaznamenala se svérázností i před tím nevídanou poetikou a jako jedna z minima žen v porevolučních dějinách populární hudby o něm začala zpívat. Obraz mladé hudebnice z písně Spýtala som sa, která obchází starší lidi a se zarputilostí se jich vyptává na to, jak je to s životem doopravdy, je pro mě jedním z nejsilnějších v československé hudbě vůbec.

Stiahni mi kožu nech prestanem sa báť,
S legom, céčkami, dreveným koníkom chcem sa hrať,
Bojím sa výšok aj divej vody,
Už mi nestačí, keď mi len povieš, že tak to chodí.
Že to tak v živote chodí

„Ježiši, slyším hrozně nešťastnou holku, když si to vybavím. Byla jsem tou dobou fakt rozbitá, možná i proto se k té desce nerada vracím,“ říká mi čtyřiatřicetiletá hudebnice, když se konečně potkáváme, nakonec v kavárně na Letné, koupání kvůli zpožděné tramvaji nedopadlo. V Praze žije od roku 2015. Podobně jako dalších zhruba tři sta tisíc mladých lidí, kteří opustili Slovensko za posledních patnáct let, i ona odešla za lepšími pracovními vyhlídkami. „Dneska mi to přijde možná trochu zbabělé, spousta mých známých v zemi zůstalo a mění ji k lepšímu, dokázali skvělé věci. Já jsem ale v té době fakt měla pocit, že mě tam nic nečeká,“ zamýšlí se, když se jí na přesun vyptávám.


ZMĚNA PERSPEKTIVY

Do českého středního proudu se svým příchodem vnesla především polozapomenutý žánr jednoduché hloubavé písně ze současného života. Což bylo až úlevné, o dnešní době se toho totiž od porevolučních mainstreamových českých písničkářů mnoho nedovíme. V horším případě tu máme Tomáše Kluse, který – byť jen o tři roky starší – se svou úpornou snahou navázat na Karla Kryla a aspoň v každé třetí skladbě vzpomenout odkaz sametové revoluce, působí dojmem, že dvacet let nemluvil s nikým mimo Knihovnu Václava Havla. V lepším případě pak Anetu Langerovou. Ta se sice sympaticky proboxovala po úspěchu v talentové soutěži pryč z toxického českého šoubyznysu, bohužel ale po téhle zkušenosti zcela zjevně ztratila zájem o bezprostřední realitu, usadila se na chalupě na Šumavě a začala se věnovat psaním písní o trávě nebo světici, co umřela v roce 451 v Kolíně nad Rýnem.

Katarzia, někdy možná příliš doslovně, přesto úspěšně, vždy dovedla ve svých textech prokázat povědomí o tom, jak vypadá denní rutina průměrného mladého městského člověka. Tím zásadně vybočovala. Přístupná písničkářská forma o jasné struktuře, tu zapojující jazzové, tu elektropopové prvky jí pak zajistila poměrně specifickou pozici na pomezí československého popu a alternativy. Heslo „osobní je politické“ je v současnosti trochu nadužívané, kouzlo jejích vyprávění ale popisuje dobře. Slovenská písničkářka napříč svým katalogem z dobrých osmdesáti procent rozebírala milostné heterosexuální vztahy, jejich složitost nebo přímo nemožnost. Zlým jazykům to možná připadalo primitivní, ona při tom ale dovedla zaznamenat politické probuzení celé jedné generace žen.

Debut je plný naštvaného tápání. Na navazující Agnostice se znechucená hudebnice zapřísáhla, že se bude milovat už jen s hudbou. Antigona byla jedním z prvních popkulturních děl na území antifeministického Česka a Slovenska, který explicitně tematizoval nerovnou pozici žen ve společnosti. Deska vyšla necelý rok po propuknutí hashtagové kampaně #MeToo a ve své době byla u nás docela osamocenou reakcí na debatu, která se rozhořela za oceánem. Album Celibát pak v duchu emancipace ženám ukázal, že vztah možná není to jediné, po čem by měly v životě toužit. „Samota mi nevadí, ani celibát těla,“ znělo z dnes už notoricky známé skladby.

„Dělám to pro lidi, co se mnou rostou. Podle statistik ze streamovacích služeb tedy hlavně pro ženy a queer okolo třicítky. Bude to znít jako klišé, ale když se zamyslím opravdu do hloubky nad svou motivací, skutečně mě hodně pohání, že díky mojí hudbě se někdo necítí ve svých problémech sám,“ odpovídá mi na otázku, co vlastně ví o svojí fanouškovské základně. Vzápětí s typickou sžíravou sebeironií, se kterou jako by najednou chtěla smést ze stolu všechno sebejisté, začne vysvětlovat, s čím se pustila do psaní nových skladeb: „No a tihle lidi, co jsou se mnou od začátku, se usazují, mají už klidnější život. Jestli chci, aby se mnou zůstali, nemůžu jim pořád servírovat svoje dramata. Vždyť oni už řeší důležitější věci. I já jsem se chtěla trochu sebrat,“ popisuje sebekriticky, co ovlivnilo podobu čerstvého materiálu.

Novinka, která v říjnu vyšla v jazzovém vydavatelství Animal Music, skutečně působí kontemplativněji. Prim tu hrají klenuté klavírní party, za kterými stojí mladá slovenská pianistka Kristína Smetanová vystupující pod pseudonymem Kriss Krimm. A taky Katarínina specifická vybrnkávaná kytara. Po zvukových experimentech z předchozí desky n5 tentokrát hudba vyklidila pole, aby nepřekážela textům. V jejich popředí poprvé nestojí primárně život hudebnice. Místo do vlastního nitra se Katarzia noří do historie rodiny svojí nebo té, kterou by z pozice milenky mohla ohrozit. „Chtěla jsem změnit perspektivu a svou strašnou linii nepovedených vztahů už nějak utnout. Strašně mě to vyčerpávalo. Začala jsem chodit na terapii a tam si uvědomila, že jsem možná okoukala ne úplně funkční partnerské vzorce u svých rodičů. Šťastné dieta je produktem mých ponorů do minulosti,“ vysvětluje.

Titulní podmanivá skladba líčí situaci ženy, která po skončení nepříliš vážného vztahu zjistí, že je těhotná. „Je to píseň o nemanželských dětech mého táty, které měl ještě před tím, než jsem se narodila já. Dozvěděla jsem se o nich až v dospělosti. Teď se vídáme, udržujeme kontakt, ale říkám si, jaké by to bylo, kdybychom spolu třeba vyrůstali. Dochází mi, jak pro ně muselo být hrozné nevědět, kdo je jejich rodič. Pro mě bylo zase šokující zjištění o jejich existenci,“ popisuje hudebnice. Dodává, že i tady naráží na témata, která řeší napříč svou tvorbou: „Opět mi u toho dochází, kolik bolesti do našich životů vnáší zbytečná tabu. Kdyby nebyly nemanželské děti takové stigma, mohli jsme mít trochu upřímnější vyrůstání. Taky mě u toho zase zasáhlo, jaké rozhodnutí má před sebou žena, když zjistí, že v sobě nosí nový život.“

Skladba Kniha nepokoja pojmenovaná po stejnojmenné knize portugalského básníka Fernanda Passoy je zase neobvyklý love song. Hudebnice se vyznává z lásky k zadanému muži, na rozdíl od předchozích alb tu ale se svou touhou pracuje jinak. Nevydává se střemhlav za ní, naopak ji pozoruje z odstupu, jako patologický algoritmus, který ji opakovaně dostává do složitých situací. Děkuje muži, do kterého je zamilovaná, že nepodlehl jejímu svádění a nikomu neublížil. Sama pak v situaci hledá nové zalíbení i nepoznaný druh ženské solidarity.

Muža ako ty želám každej ženě,
Aj tvojej


Ve skladbě Drzost prozkoumává situaci, které ve svojí kariéře věnovala několikrát – věkově nerovnému milostnému vzplanutí. Tentokrát ale z opačných pozic:

Ako som to vyčítala starším mužom
Mám raz toľko ako ty a je to podobné
Vím presne kam mrieš
Overené kúzlo

Když se na písničku zeptám, důrazně mě upozorňuje, že je k velkým věkovým rozdílům ve vztazích kritická a v téhle situaci se o tom jen utvrdila. „Přišlo mi zajímavé být najednou na druhé straně. Došlo mi, jak je to lichotivé, když se o vás zajímá někdo výrazně mladší. Taky jsem ale pocítila, jakou moc nad tím člověkem díky svým zkušenostem můžu mít. Vlastně mě to docela vyděsilo a utnula jsem to. Chtěla jsem tu zkušenost ale zpracovat,“ dodává.

Na předchozích albech hudebnice pracovala především s předními jmény české a slovenské elektronické scény – Aid Kidem, Oliverem Torrem nebo Jonatanem Pastirčákem aka Pjonim a to v různých kombinacích. Šťastné dieťa ale vzešlo z radikálně odlišné scény a je to znát i na jeho tradičnějším zvuku. Za produkcí alba tentokrát stojí skladatel, právník a zakladatel zmiňovaného vydavatelství Animal Music Petr Ostrouchov, který pomáhá na svět především českým jazzovým experimentátorkám jako je třeba Beata Hlavenková nebo Štěpánka Balcarová. Magazínu Reportér řekl, že o spolupráci s Katarzií stál dlouho právě kvůli tomu, jak ho uhranuly její texty, které jdou na dřeň a že vedle instrumentálně vyladěných desek toužil mít v katalogu i intimní písničkařinu. Pro Katarziu zase tahle spolupráce znamenala možnost odpočinout si od práce za počítačovou obrazovkou a vrátit se k akustickým nástrojům. Zároveň zmiňuje i pragmatické důvody: „Po pandemické pauze chodí mnohem míň lidí na koncerty, to je pro mě problém. Zdá se mi, že akustická vystoupení s kapelou jsou pro fanoušky atraktivnější a rozhodla jsem se, že jim zkusím jít jednoduše naproti. Když zapojuju elektroniku, práce mě hodně baví. Vím ale, že čím je hudba jednodušší, tím víc se můžou lidi ponořit do mých textů a užít si je,“ vysvětluje upřímně.


STÁT SE LEPŠÍ

Ostrouchova s Katarzií kromě práce na desce pojí taky role v diskutovaném seriálu Jana Hřebejka Pozadí událostí, který vysílala letos na jaře Česká televize. Čtyřdílná minisérie rozpoutala vlnu negativních reakcí především od feministických autorek a to hlavně za způsob, jakým pojednávala o vztazích mezi studentkami a profesory na vysokých školách. Katarzia v seriálu ztvárnila poněkud groteskní postavu manželky hlavního hrdiny a za svou účast sklidila velkou kritiku. Někteří publicisté a publicistky si klepali na čelo, jak se někdo angažovaný ve feministických tématech mohl s takovým projektem vůbec spojit.

„Když jsem ty články četla, říkala jsem si, že kritici mají pravdu. Samotnou mě ale při vzniku toho seriálu nenapadlo, že výsledek může působit tak kontroverzně. Na papíře to působilo v pořádku,“ vysvětluje mi Katarína, proč se natáčení jako herečka i jako skladatelka hudby rozhodla zúčastnit. „Měla jsem hrát ženu, která touží po umělecké kariéře, s tím se dovedu ztotožnit. Postava Jitky Čvančarové mi ve scénáři přišla sympatická. Jan Hřebejk se ke mně vždycky choval s velkým respektem, a za to si ho velmi vážím. V neposlední řadě jsem byla po covidu finančně úplně v háji a tahle nabídka mě naprosto zachránila,“ vyjmenovává důvody. Na krátko se odmlčí a dodá: „Přišlo mi to jako svého druhu fatální nedorozumění. Mělo mi to dojít, že vyznění nebude moc lichotivé, mělo mi dojít, kdo je autor scénáře. Honzu a Petra Jarchovského jsem ale nikdy neslyšela říct nic kontroverzního a do natáčení jsem šla s důvěrou.“

Když jsem hudebnici v seriálu, který mě při sledování zvedal ze židle, sama viděla, taky jsem jejímu angažmá upřímně nerozuměla. Potom, co jsem ji vyslechla, mi ale dochází, kolik je za zdánlivě skandálními rozhodnutími banálního neporozumění.

Katarzia vás dovede vyvést z míry, že se nesnaží ani na chvíli tvářit, že je bezchybná. I na zapnutý diktafon na sebe práskne věci, u kterých se červenáte. V jedné větě prohlásí něco, co v druhé vzápětí vyvrátí. Připomíná ale jednu zásadní skutečnost, na kterou jsme možná v současném boji za rovnoprávnost trochu zapomněli. A sice, že na cestě za tím stát se lepším člověkem se budeme dost pravděpodobně mnohokrát mýlit, že narazíme na nejednoznačnosti a rozpory a zažijeme možná i velká zklamání. Katarzia je umělkyní, jejíž poetika vždy stála na prozkoumávání lidských nedokonalostí a nedosažitelnosti ideálu. Právě tuhle perspektivu si možná stojí za to si z jejího umění odnést.

Autorka textu je redaktorkou Radia Wave.

Info

Text vyšel ve Full Moonu #151.

foto © Julie Hrnčířová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pragueshorts: Greta Stocklassa (Bzukot Země), Marie-Magdalena Kochová (3MWh)

Viktor Palák 26.02.2024

Bzukot Země zachycuje absurdní i povědomou šarvátku o to, jak formulovat zprávu mimozemským civilizacím. V kontaktu se současnými tématy je i film 3MWh, který volí atmosféričtější cestu.

Pragueshorts: Philippe Kastner (Deniska umřela), David Payne & Tomáš Navrátil (Baroko)

Viktor Palák 25.02.2024

V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů, oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich.

Gaika: Nechat se unášet

Nora Třísková 22.02.2024

Podobně jako kloubí různé aktivity – psaní, kurátorství a výtvarná tvorba, producentství – na desce spojuje v lecčem typické anglické žánry jako dub, postpunk nebo alt rock. Rozhovor.

Kewu: Hodně jsem se toho naučil sám

Mariia Smirnova 21.02.2024

Stál za vznikem kolektivu Unizone a také spoluorganizuje akce Addict s NobodyListen. Nedávnou novinkou je, že Mikuláš začne vyučovat djing ve Skvotu.

Miran Rusjan (Moonlee Records): Hudba žádný pas nepotřebuje

Michal Pařízek 19.02.2024

Potkali jsme se v roce 2016 na akci v Tallinnu, kde, jak se říká, slovo dalo slovo a o rok později už jsem mířil do Lublaně. Rozhovor.

Jera Topolovec, Jaša Bužinel (CE/MENT): Celonoční rave jsem v Lublani ještě nezažil

Zdeněk Němec 17.02.2024

Lublaňský showcasový festival MENT letos slaví deset let existence. V programu se nově objeví část CE/MENT zaměřená na elektronickou hudbu. Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Politika zabuší na dveře a vyžádá si vás (Agnieszka Holland)

Julie Šafová 01.02.2024

V rozhovoru s Agnieszkou Holland mluvíme o reakcích, které její práce vyvolává, i o procesu natáčení a financování diskutovaného filmu.

Nejlepší texty Full Moonu 2023: Jako květina v cementu (Benjamin Clementine)

Vojtěch Tkáč 31.01.2024

Při letmém dotázaní na četbu Benjamin vstává od stolu a vydává se ke knihovně. O pár vteřin později se vrací s obrovskou knižní publikací, která svou vazbou připomíná vzácný muzejní…

Klara Wodehn: Ten prvotní impuls je život

Viktor Hanačík 24.12.2023

Pracuji se svými sny, zapisuji si je. Mám hodně živé a lucidní sny, kde si sama sebe uvědomuji. Připadá mi, že můj mozek si moc neodpočine, že by ani neměl…

Simon Bonney (Crime & the City Solution): Bezpečný přístav pro všechny

Michal Pařízek 06.12.2023

Nedávno se Crime & the City Solution do německé metropole vrátili a výsledkem je zbrusu nová deska, kterou Bonney s kapelou představí ve středu 6. prosince v pražském klubu Fuchs2.…

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace