Klára Šajtarová | Články / Recenze | 14.05.2024
Belgické „komando smrti“ Doodseskader se po roce a půl nelítostně vrací s novou deskou a pomocí svých pěstí (viz song I Ask With My Mouth, I‘ll Take With My Fist) si bere opravdu všechno. Po debutovém Year One (2022) a EP MMXX: Year Zero (2020) je toto významný posun vpřed. Baskytarista Tim de Gartier (Amenra, Every Stranger Looks Like You) a bubeník Sigfried Burrougs (Kapitan Korsakov, PAARD a The K.) představují nekompromisní zvukovou sílu, která posluchače prohodí skleněnými dveřmi a rozhodně na něm nezanechá pouze povrchové šrámy.
Tvorba Doodseskader je jako palimpsest odhalující nové vrstvy s každým dalším poslechem. Tady se překračují hranice žánrů, tady uchvacují zdánlivě neslučitelné elementy hip hopu, metalu, hardcore punku, rapu a dokonce i sludge, které se prolínají a tvoří unikátní hudební směs. A aktuální album Year Two toto dále rozvíjí, což názorně demonstruje už druhá skladba The Sheer Horror of the Human Condition, v níž se zastřený grungový vokál a méně výrazná melodie střídají s maniakálním řevem ve vyhroceném refrénu. V podobném duchu se nesou i Pastel Prison a Bone Pipe, u kterých je už ale mnohem hmatatelnější vliv rapu. Ačkoliv na první poslech může celé album působit velmi tvrdě až nezlomně, je skrz naskrz protkané nitkami melancholie a prvky postmetalu ve skladbách jako Innocence (An Offering) nebo Peine. Členové projektu nezapřou své belgické kořeny ve zmíněné I Ask With My Mouth, I’ll Take With My Fist, kterou dokresluje rapová část ve vlámštině.
Doodseskader se dravě ponořili do hlubin svých pocitů a dotýkají se posluchačů na osobní úrovni, každým bouřlivým riffem vyzývají k sebereflexi. Jedním z hlavních témat je izolace jedince ve společnosti, stojící proti touze po přijetí ostatními („But nothing’s really changed except for me“), když vykoupením je neustálá snaha po sebezdokonalování a osobním úspěchu. S každou skladbou dokáží vtáhnout do světa vnitřních konfliktů a emocionálních rozporů, které nikomu z nás nejsou cizí a které často zůstávají skryté pod povrchem. Na jedné straně se objevuje křehkost a zranitelnost, na druhé straně agrese a syrová brutalita, které spolu vedou fatální zápas. Jediná cesta z „pastelového“ vězení-utrpení je se naplno a bez jakýchkoliv zábran vykřičet.
Klára Šajtarová 23.07.2024
Mnozí si je automaticky asociují s písní Pixies, pro americkou hardcore-punkovou komunitu nabírají ale tato slova úplně jiný význam.
Matej Žofčín 06.07.2024
Ich štúdiové albumy síce nedosiahli u kritikov obrovského obdivu, to sa ale nedá povedať o ich živých vystúpeniach.
Jakub Veselý 29.06.2024
Debut Herbal Dentists prináša originálny zvuk a rozmanitosť, hrá sa s pocitmi a buduje temnú atmosféru.
Žofie Křížková 02.06.2024
The Smile se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.
Martin Zoul 20.05.2024
Klíčovým problémem se jeví být odfláklá konstrukce ústředního hrdiny, jehož duševní obzor shrnuje podtitul O čem sní stárnoucí bílí muži.
Fí Poláchová 05.05.2024
Na předchozí nahrávce se snažili posluchače pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím.
Tereza Bartusková 30.04.2024
Z internetového blogu, zaměřeného na chicagskou hudební scénu, vytvořil jeho zakladatel Cole Bennett během jedné dekády Lyrical Lemonade, jak ho známe dnes.
3DDI3 27.04.2024
Zack Overkill je klasický noirový protagonista, který zahání depresi vzpomínkami na staré dobré časy a užíváním silných drog.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.