Nestydět se odpočívat (Luhovaný Vincent)

Poslední roky se mi stává, že dojedu na místo, kde hodlám strávit dovolenou, a první dny mi trvá, než přeřadím na nižší rychlostní stupeň. Chodím po městě, jehož mapu jsem měsíce studoval, a přesto nejsem s to vnímat architekturu, protékající řeku, blízkost moře. Den dva prodlévám u pracovních či jiných restů, neschopen si užívat volna od první chvíle. Mysl zkrátka nefunguje na principu ON/OFF. Na to, abych se naladil na Luhovaného Vincenta, mám sotva dvě hodiny ve vlaku, kdy místo toho přemýšlím nad tím, jestli jsem před odjezdem udělal vše, co bylo třeba.

Evidentně nejsem jediný, koho podobné myšlenky na dovolené provázejí, jelikož téma letošního třináctého ročníku festivalu Luhovaný Vincent zní „dovolená jako stav mysli“. Ústřední myšlenka se více či méně odráží v některých bodech programu, zrovna tak v několika uměleckých instalacích a performancích. Komentovanou procházkou po nich svůj lázeňský pobyt zahájím. Zmapuji tak okolí v blízkosti kolonády, delší jednotlivá zastavení ponechám na později, v průběhu. Slow down, nabádá nápis na triku kurátorky Nely Klajbanové a vlastně se mi to překvapivě rychle daří.

V procházkovém tempu pokračuji i při sběru svatojánských bylin s Annou Broučkovou. Kostival, třezalka, pelyněk. Léčivé účinky si na druhý den určitě nevybavím, ale chůze do kopce i chvilka o samotě u pramene Marie mi prospěje. Na protilehlém kopci přes údolí u pramene Aloiska se už rozdělává oheň, který vytváří proměnlivé světelné efekty pro Anežku Kalivodovou, písničkářku vystupující pod pseudonymem Salto with Love. Postupně se nás tu schází hojný počet, někteří s pestrými účesy vytvořenými studenty*kami Ateliéru intermédií II. pražské AVU, kteří na kolonádě rozbalili dočasný pop-up kadeřnický salón. Pokud si snad Salto with Love v písničce Friday Dress dělá starosti, co vhodného si vzít páteční večer na sebe, tak pro ten dnešní můžeme všichni hodit veškerý stres za hlavu. „How are you tonight?“ Dlouho nebylo takhle.

Luhovaný Vincent vždy dovedně dokázal spíchnout program na míru místním lokacím, stálicí je přes rok jinak zavřený legendární klub Domino pod Společenským domem. Když se vyptávám, na čem se zakládá ona legenda, dostane se mi několika různých odpovědí, z nichž na každé asi bude kus pravdy. Pamětníci by mohli přispět svými historkami do sborníku o místním folkloru osmdesátých let minulého století a stěny klubu, jehož interiér je překvapivě zachovalý, by mohly také vyprávět. „Jednou to celé rozeberou a přemístí do skanzenu v Rožnově,“ povídá mi Honza Tomšů ze zlínského spolku Zvěřinec, dnes v roli festivalového moderátora. Než se tak stane, hostí Domino kapely Waterbased, Manon meurt a Siřem. „Chcela by som sa pri speve nehanbiť sa hýbať,“ svěřuje se zpěvačka Julls Mihalyiová z prvně jmenovaných před jejich závěrečnou skladbou Rhythm 0. Od té chvíle jde i můj ostych stranou. A při Manon meurt se nestydí snad nikdo. Vždyť jsme na dovolené…

fotogalerii z festivalu najdete tady.

Sobotní brzké ráno nestrávím za rozbřesku u přehrady při kolektivním rituálu Garden of Desires, ale probouzím se ve spacáku v místní knihovně. Tuto low cost možnost (také kolektivního) ubytování jsem přijal s povděkem. Posnídám před kinem Elektra za hudebního doprovodu zvukového vypravěče a DJ Marka Wojoczka. Norský film Proti přírodě jsem už kdysi viděl, ale rád si ho připomenu. Myšlence, že je potřeba občas utéct od všech, včetně těch srdci nejbližších, moc dobře rozumím. I kdyby jen na víkend do hor. Ne však do Luhačovic! Po projekci už mě čekají manželka s neteřemi, které Vincent na sobotní odpoledne také zlákal. Holky si tady vloni dopřály lékařkou předepsaný měsíční pobyt, teď je třeba jim ukázat i jiné léčebné procedury.

S přibývajícími potomky v řadách organizátorů a pravidelných návštěvníků festivalu se přirozeně proměňuje i Luhovaný Vincent, což jen podtrhuje jeho rodinný charakter. V jinak nepřístupné vile Kancnýřka, která je na rozdíl od Domina v havarijním stavu, probíhá interaktivní instalace mezinárodního uměleckého kolektivu PYL nazvaná Volno od velkého světa. Píšeme haiku, zpíváme s kaluží, zahříváme v dlaních oblázky a pokládáme si je na zavřená oční víčka. Vytváříme zenové zahrady, jak malé v krabicích s pískem a větvičkami, tak velké v mysli. Někteří se v jednom z pokojů vily během tří festivalových dnů podrobí hodinové masáži s živým ambientním doprovodem. Rezervace nutná, volných míst se už nedostává. Naopak představení nového cirkusu Vlez v les od souboru Feel the Universe Circus Company je jako dobrá polovina luhovaných chodů zdarma a zcela veřejné. Hudebně akrobatické zpracování bajek, které na louku u Domu Bedřicha Smetany přiláká snad největší počet návštěvníků, je určeno malým i velkým, bavíme se všichni. A já zase pro jednou nemusím myslet na to, že by se to neteřím líbilo, kdyby tu byly se mnou. „Díky, Magdo, to se moc povedlo,“ říkám ředitelce festivalu Magdaléně Hruška. Její dvouletý Otík a početná skvadra jeho vrstevníků by se určitě nehádala. Období vzdoru? Ale kdeže.

K hudebnímu altánku už se vypravím sám. Vzpomínám na koncert manželů Havlových, kteří na stejném místě hráli před dvěma roky. Neméně silný zážitek letos přináší i Adela Mede. Koncert odehraje plně koncentrována a ponořena do svého světa, ze kterého v závěru vystoupí, prochází se po louce mezi posluchači a bez mikrofonu zpívá do puštěných smyček. Březový hájek sluší i koncertní premiéře kytarových Eastworks. Na Sinks už se ale musí do Domina.

Po nabitých dvou dnech jsem původně zamýšlel odjet v neděli ráno, neboť doma mě čekají povinnosti. Potřebuji ještě dodělat spoustu věcí, než budu za týden trávit dovolenou ve městě, jehož mapu jsem si při hektičnosti posledních týdnů ani nestihl pořádně prohlédnout. Místo toho jdu na plovárnu, kde na terase hraje Adela Mede s Martynou Basta. Od první chvíle, kdy si lehnu na rozpálené lehátko, vím, že rozhodnutí hned tak neodjet bylo správné. Zavírám oči. Vzpomenu si, pro změnu, na svoji práci v denním stacionáři. Mám tam kamaráda s poruchou autistického spektra, který na můj častý dotaz, co bude dělat o víkendu, pravidelně a bez nejmenšího zaváhání odpovídá, že odpočívat. Ptám se ho na to záměrně často, protože ta neochvějná jistota v jeho přesvědčení mě zkrátka baví. Nakonec jen málokdy dělá něco jiného i přes týden. Za soundtracku k slow motion sunday morning si ovšem uvědomím, jak prospěšnou, a přitom náročnou činnost vykonává. Live for now, doporučuje reklamní slogan pro Vincentku konkurenční nápoj na slunečnících, které Adele s Martynou poskytují stín. Pokouším se o to. Zas a znovu.

Cestou na vlak několika esemeskami odvolám pár věcí, které jsem na následující týden přislíbil. Teď jenom na těch pět dnů zbytečně nepřešaltovat, říkám si. Než přijedu domů, dočkám se odpovědí, že i pro dotyčné to tak bude lepší. Dovolenkový stav mysli by se mohlo podařit přes léto udržet.