Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle.
V polovině týdenního festivalu (a po první části, o které jsem psala tady) na mě padá splín a cítím se nezvykle požitkářsky, ba přecpaná kulturou, jak už to tak bývá na festivalech a v klubech, kde se může stát cokoliv. CTM však programově přitvrzuje a Berghain už má poslední dva večery otevřené všechny stage, dá se tam nadechnout, program je různorodější. Zatímco v Säule tluče nekompromisní techno, v Panorama Baru se tančí a v hlavním sálu Antoine Chessex vzniká drone/noise za pomoci saxofonu. Minimalistické, pořád ovšem zajímavé po hudební i vizuální stránce.
Druhá polovina CTM je hudebně různorodější a kontrastnější. Lyra Pramuk je velmi performativní – její set je spíš koncertní než klubový, včetně kulis na pódiu a výrazně modrých šatů působí v tmavém klubu až nepatřičně, atmosféru však vytváří dokonalou. Ocenění za nejvíc uchvacující vystoupení vyhrávají indonéští Raja Kirik, hrají hodinu, jako by bez začátku a konce. Odbíhám a pluju dál Berghainem, a když se vracím, oni jsou pořád na pódiu a pořád je na co koukat, stále je tam pohyb a dokonalá fúze akustického noisu s využítím DIY hudebních nástrojů a elektronických dronů.
Pohyb jako neplánovaný motiv druhé poloviny festivalu pomáhá bojovat s útlumem a nabádá k dalšímu užívání si v duchu sex, drogy a kebab a jde to celkem přirozeně. Hned dvakrát vystupují Nakibembe Xylophone Troupe - šest Uganďanů a jeden xylofon embaire. V pátek vystupují s Gabber Modus Operandi a Wahono, což je kombinace, kterou člověk jen tak nevymyslí, ale jako skalní fanoušek pizzy s ananasem prohlašuji, že by určitě měl. Spojení věcí z opačných konců hudebního spektra dospěje často k nečekaně dobrému výsledku a noiseová elektronika Indonesanů s rytmickými perkusemi je naprosto kompatibilní. Nakibembe Xylophone Troupe jsou skvělí i sólově ve Festsaal Kreuzberg, kde sice už umírám únavou, ale v mysli jsem na oslavě uprostřed savany plné tancujících lidí a afrického jídla.
Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle, což je prostor v rámci komplexu bývalého krematoria, něco mezi podzemní garáží a krytem. Jeho set je meditativní a zároveň zdrcující a je zábavné sledovat lidi, jak se lekají v náhlých hlučných pasážích, zatímco se já roztékám na podlahu a splývám s betonem a rezonující konstrukcí.
Důkazem, že se CTM snaží bojovat proti své zdánlivé technokraticii, je kromě diskusí a přednášek o udržitelnosti i zvuková instalace Marie Therezy Alves a Lucrecie Dalt v botanické zahradě při příležitosti 250. narozenin Alexandra von Humboldt. Při pohybu hlavním tropickým skleníkem se hudba ve sluchátkách volně loopuje, žánrově navazuje od jemné elektroniky přes jazzík až k mluvenému slovu a celkový dojem připomíná něco mezi interaktivnější Plantasií a soundtrackem ke hře Botanicula. Škoda, že tahle instalace nemůže být trvalá, zelené hudby není nikdy dost.
CTM vtahuje do svého víru dobrodružného umění, a je to chaotické a náročné. Možná ale právě to je ten skutečný kontakt s reálným životem, jeho oslava, a zároveň varování před hrozbami reality. Aktivistický hédonizmus. Příště klidně zase, ale radši v menším měřítku.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.