Články / Rozhovory

Prolomit vlnu (Dan Boeckner, Operators)

Prolomit vlnu (Dan Boeckner, Operators)

Jakub Peřina | Články / Rozhovory | 28.09.2016

Dan Boeckner zažívá další perný rok. Chvíli už se skoro zdálo, že se tenhle pověstný workoholik kamsi vytratil, ale od letošního jara je naštěstí zase vše při starém. Po rozchodu s partnerkou, se kterou sedm let tvořil nejen pár, ale i duo Handsome Furs, vydal na jaře se svojí novou kapelou Operators výbornou desku a vzápětí se po pěti letech obnovila i jedna z nejlepších kanadských kapel poslední dekády (pro fajnšmekry – ne, teď nemám na mysli Atlas Strategic). Dan si na mě udělal čas chvíli předtím, než spolu se Spencerem Krugem jako Wolf Parade zahráli v show Conana O´Briena. O to lákavější je poslouchat, jak si hned na úvod vybaví, kde a kdy přesně v Čechách hrál. Já vzpomínám na rok 2009 a Roxy, Dan zase na všechny ty koncerty na Sedmičce. V říjnu se zase potkáme - tentokrát v MeetFactory. Určitě není náhoda, že to bude zrovna na moje narozeniny.

Jsi známý svojí fascinací východní Evropou. Jak se ti to prosím tě stalo?
Vyrůstal jsem Lake Cowichan, malém a celkem izolovaném městě v Kanadě, takže jsem měl dost času na čtení knížek. Oblíbil jsem si spoustu ruských autorů a asi i na základě toho jsem začal být fascinovaný východem a postkomunistickými zeměmi. Bylo toho ale víc dohromady. Šéf v jedné z mých prvních prací byl z Rumunska a pořád mi vyprávěl, jak krásná bývala Bukurešť. Taky jsem na škole studoval historii a vývoj ekonomiky po studené válce. Když jsme před deseti lety začali jezdit na turné s Handsome Furs, náš tehdejší agent hrozně váhal ohledně toho, kde bychom měli hrát. Začali jsme si to nakonec zjišťovat sami přes MySpace a Facebook. Našli jsme si promotéry v Polsku, Srbsku a dalších zemích a ukázalo se, že tohle je ten nejlepší způsob, jak to dělat. Ty koncerty pro mě byly něco převratného, naučil jsem se během toho turné o hudbě víc než za celou tu dobu předtím – ať už to bylo samotným hraním, nebo potkáváním se s místními kapelami. Hned jsem věděl, že musím zase co nejdřív zpátky.

Co tě nejvíc překvapilo, když si do těchhle zemí poprvé přijel?
Popravdě skoro všechno. Když nás na škole učili o období po studené válce, mluvili v podstatě o jednom obrovském území, které bylo dlouhou dobu sociálně i kulturně spojené ideou socialismu. Takhle jsme to tehdy vážně vnímali – Česko pro nás bylo úplně to samé co Maďarsko a tak dále. Když jsem přijel, hodně rychle jsem si uvědomil, jaká je to hloupost. Pochopil jsem, že každá země má svoji vlastní kulturní identitu. U vás máte spoustu skvělých kapel. Scéna, kterou jsem tu měl možnost poznat, měla velký vliv na budoucí zvuk Handsome Furs.

Počkej... Vážně? To mě těší. My si tu totiž věčně stěžujeme. Často si říkáme, že tu žádnou pořádnou scénu ani nemáme, že nám v zahraničí nikdo nebude rozumět a tak vůbec.
Jo, tohle má myslím společné hodně postkomunistických zemí. Pracoval jsem s jednou rumunskou kapelou a je jasné, že to nikdy nebude mít stejné jako kapely ze západu. Musíte se ve všech směrech více snažit, jste limitovaní jazykem a spoustou dalších obtíží, které kapely z jiných států vůbec nemusí řešit. Ale to ve výsledku nic neznamená, je to jen výzva.

Předpokládám, že tobě je jedno, když někdo nezpívá anglicky, ale třeba polsky nebo česky.
Není to pro mě nijak důležité. Občas mě něco zaujme natolik, že nutně potřebuju vědět, co každé slovo znamená, ale ty základní emoce a pocity se ke mě stejně vždycky dostanou. Sice nevím detaily o čem, ale poznám hodně z toho, jakým způsobem to ten člověk zpívá a co všechno do toho dává.


Pojďme k tvé nové kapele. Operators na mě působí jako rozšířená, pestřejší verze Handsome Furs.
Když se Handsome Furs rozpadli, chtěl jsem nějakým způsobem pokračovat v tom, co jsem v nich za těch sedm let udělal. Popravdě jsem z toho v té době byl celkem v depresi, najednou jsem neměl žádnou kapelu (Wolf Parade si dali pauzu jen pár měsíců předtím, než skončili Handsome Furs – pozn. aut.). Chtěl jsem začít něco nového a postavit to na tom, co už jsme s Handsome Furs vytvořili. Mít bubeníka, posunout to zvukově zase o něco dál. Je to vlastně takové volné pokračování.

Tehdy jste s s Handsome Furs používali ty nejlevnější přístroje, které bylo možné sehnat, a celý váš zvuk byl tak minimalistický, jak to jen šlo. Co tě k tomu tehdy vedlo a co je dneska jinak?
Ze začátku byl ten důvod jednoduchý – neměl jsem skoro žádné peníze. (smích) Po nějaké době jsem ale pochopil, že mít takovéhle omezení je vlastně skvělé. Museli jsme přemýšlet jinak, nutilo nás to vymýšlet nové postupy, které by mě předtím ani nenapadly. Když jsi limitován zvukem, musíš být kreativnější, aby z toho vzniklo něco zajímavého. Neustále řešíš nějaké problémy a zároveň se snažíš vymyslet co nejlepší řešení, aby všechno fungovalo, jak chceš. Když se na to dívám zpětně, bylo to skvělé. Myslím, že jsem kvůli tomu začal psát lepší věci. Zrovna před chvílí jsem hledal nějaký další přístroje, které bych si mohl pořídit. To ti musím říct - moje nejoblíbenější synťáky jsou vlastně z Čech, z Brna! Našel jsem si je na instagramu, dělá je jedna DIY firma, mají všechno možné, co si dovedeš představit a ten zvuk je prostě neuvěřitelný. V Americe je tohle totální underground a nikde na to nenarazíš.

A je to oficiální – od teď jsi můj neoblíbenější český zpěvák! Musím se ale přiznat, že já vlastně nemám moc rád elektronickou hudbu. Je to vždycky spíš výjimka. Potřebuju v ní cítít punkový přístup, jako to uměl třeba Alan Vega se Suicide.
Já mám rád taneční hudbu. Nemyslím teda dubstep, spíš něco jako Factory Floor. Líbí se mi ta repetetivnost a obsesivnost. Vnímáme to asi celkem podobně. Crystal Castles jsou celkem dobrý příklad. Hrají elektronickou hudbu, je to hodně agresivní, ale pořád u toho máš pocit, že sleduješ skutečnou kapelu. S Crystal Castles jsme vlastně na stejném labelu. Pokud jsi ještě neslyšel jejich novou desku, tak musíš. Je zatraceně dobrá. A tak temná! (smích)

Vrhnu se na ně. Ještě k té elektronice – není to dneska pro začínající umělce ta nejlogičtější cesta? Je to levnější, nemusí mít žádnou zkušebnu, ani neustále vyhazovat a hledat nové basáky...
Je to mnohem praktičtější. Včera večer jsem psal nové písničky a když se teď kouknu na svůj pracovní stůl, leží mi tu vybavení tak za 350 dolarů. S tím už jde v klidu nahrát celá deska a pořád tě to vyjde levněji, než kdyby sis koupil kytaru a všechno, co k ní potřebuješ. Pro tenhle typ hudby je to skvělé. Byly doby, kdy si tohle mohli dovolit jenom muzikanti v drahých studiích. Teď je to dostupné všem a hudbu může dělat každý, kdo má dobré nápady.

To tak občas vypadá, že jí snad dělají už všichni. A kdo ne, ten píše scénáře, maluje obrazy nebo vytváří nějakou uměleckou performanci. Narážím na to, co jsi říkal o době, kdy jsi žil v Kalifornii. Cituji: „Bylo cool procházet se a jíst všechno to skvělý jídlo, ale panebože, snad všichni tam byli bohatý mladý lidi, co předstírali, že jsou umělci.“ Připomnělo mi to, jak se poslední dobou cítím, když jsem v Berlíně.
Na tohle je nejhorší New York, L.A. a Berlín. Tam nejčastěji uslyšíš lidi, jak ti rok vypráví o nějakém svém projektu bez toho, aby kdy zahráli jediný koncert. Způsob, jakým se hudbou vydělávají peníze, se za poslední dobu změnil tak drasticky, že pokud nemáš dost peněz do začátku, je těžké vůbec přežít. Hodně z těch lidí, co to s uměním nemyslí až tak moc vážně, má ale celkem dost peněz a tak je vlastně nic nenutí pracovat. Vezmou si na rok pauzu z univerzity a založí si v L.A. noiseovou kapelu. (smích)

Možná to souvisí i s tím, že se teď každý stěhuje do těchle trendy míst. Každý už dobře ví, kde jsou ty „nejopravdovější“ místa. Tím se ale zvednou nájmy a ty lidi, co tyhle místa vytvářeli, se pak musí odstěhovat – tak, jako se to děje třeba v Neuköllnu.
Dneska stačí, když někdo napíše článek o tom, že nějaké místo je naprosto skvělé, a najednou si spousta lidí řekne – bezva, tam žije spousta umělců, tam se přestěhuju. Ti umělc, co tam žili, se ale časem samozřejmě musí odstěhovat. Je to trochu i případ Montrealu. Čtvrť, která dřív bývala extrémně levná a zajímavá pro umělce (jde o čtvrť Mile Land, kde v jednom domě žili Win s Regine z Arcade Fire a zkoušeli Wolf Parade; v okolí jednoho bloku vzniklo během krátké doby album Funeral, Apologies to the Queen Mary, desky Sunset Rubdown a spousta dalších - pozn. aut.), už také není, co bývala. Montreal má ale jednu výhodu, která ho chrání od gentrifikace. Funguje tu jazyková bariéra - abyste si koupili dobrý byt, musíte umět mluvit francousky, a to hodně lidí odradí.

Že by ta nejzajímavější místa budoucnosti nakonec byla ta, kam se nikomu nebude chtít trmácet?
V Bělehradě je momentálně hrozně zajímavá punková a elektronická scéna. Nicméně jsem neslyšel o moc lidech, co by se tam houfně stěhovalo. (smích) Tam je velmi komplikované žít i pro místní, což to místo chrání. Jak to máte u vás, jsou u vás čtvrtě, kde je módní žít a všichni se tam stěhují?

Jsou, ale jestli to zabilo nějakou velkou scénu, to nevím. Slyšel jsem o lidech, co se z Dejvic stěhují na Žižkov, ale povšechně se zdá, že všem vyhovuje, jak to je. Poslední dobou to v Praze vypadá, že si tu z toho snažíme takovej menší a chudší Berlín. Za pár let možná zkusíme i ten Bělehrad. Ostatně politicky směřujeme víc na východ už teď. Co ty a politika? Už na poslední desce Handsome Furs to pro tebe bylo téma a s Operators v tom pokračuješ.
Operators začali fungovat, když jsem žil Kalifornii, takže není divu, že se toho tak držím. V té době už začínal ten rozkol mezi dvěma tábory, který dneska vidíme před blížícími se volbami. To, jak se společnost začala rozdělovat, moje psaní určitě ovlivnilo.

Tady to máme podobně. Od roku 1989 tu společnost nebyla rozdělená tak výrazně, jak je tomu teď. My tu dokonce za prezidenta už takovou humpoláckou verzi Donalda Trumpa máme.
Vypadá to, že podobná situace je ve spoustě zemí. Naše klávesačka Devojka je z Makedonie a tam mají taky svého Donalda Trumpa. Chlápka, co je proti migrantům a staví si na tom kariéru a oblibu u ustrašené veřejnosti. Srandovní je, že Makedonie je druhá nejchudší země v Evropě, nejsou ani v EU – jestli nikdo nechce přijít k vám, kolik jich asi musí chtít tam. (smích) Všichni křičí zastavte Islám, ale proboha, koho můžete zastavovat, když k vám nikdo nechce jít?

Nám tu nedávno jeden bojovník proti Islámu dokonce sám zorganizoval první teroristický útok, asi abychom tu nějaký už konečně měli (vyprávím Danovi o tom, jak si Konvička nasadil plnovous, sednul na velblouda a začal střílet do vzduchu).
Panebože, to je šílený! Připadá mi, jako by se z dnešní politiky stával nějaký bizarní postmoderní surrealistický umělecký projekt. Převléknout se za bojovníka ISIS a uspořádat falešný útok, protože ten pravý ne a ne přijít? To je naprosto neuvěřitelné. (smích)

Možná měl Oswald Spenger ve svém Zániku západu přece jen pravdu.
To, co se teď děje v Evropě i Americe nápadně připomíná období před první světovou válkou. Zase tu jde o kolaps ideologií. Lidi mají krátkou historickou paměť. Zase už se velebí nacionalismus, mluví se o zavírání hranic, lidi mají iracionální obavy z cizích věcí... Jako bychom už zapomněli, co se obyčejně stává po téhle fázi.

Jak se v téhle době snažíš fungovat? Snažíš se vytvořit si nějaký funkční svět sám pro sebe?
Ještě minulý rok jsem si myslel, že bych to tak snad mohl dělat. Smyslem umění je ale taky popisovat dobu, ve které žijeme, a věci, které se kolem nás dějí. Když se od toho izolujeme, nevytvoříme nic, co má smysl. Snažím se volit v každých volbách, co jsou. Taky jsme tu měli takového malého Donalda Trumpa, ale ten už je naštěstí pryč.

O tobě se ví, že nejvíc ze všeho nesnášíš, když nemáš co dělat. Řekl bys o sobě, že jsi workoholik a že ti to pomáhá fungovat v každodenním životě?
Nic nedělat je moje nejmíň oblíbená zábava, to je fakt. Když nic nevytvářím, cítím se špatně. Když jsem byl mladší, měl jsem nudnou kancelářskou práci, pracoval jsem za barem a tak dále. Když jsem si pak začal vydělávat hudbou, řekl jsem si – teď mám všechen svůj čas k tomu, abych tvořil hudbu, takže to musím dělat. Nemůžu přece dělat hudbu jen občas a pak mít spoustu volného času, kdy se budu koukat na youtube a Netflix. Musím prostě pracovat!


Titulní píseň nové desky Blue Wave se zabývá tématem deprese. Je to něco, s čím máš osobní zkušenost?
Tahle písnička vznikla tak, že jsme se nejdřív s Devojkou bavili o jejím boji s depresemi a já do toho pak přidal nějaké osobní zkušenosti. V Americe je tak podivná kultura strachu, že tě to po určité době dokáže ochromit. Ono někdy stačí jenom sledovat všechny ty příspěvky na Facebooku. Vztahy s lidmi jsou dneska často odosobněné a někdy ta velká modrá vlna deprese prostě přijde a srazí tě. Chtěl jsem napsat písničku o tom, jak se s ní poprat a zase vstát.

Četl jsem, že pro tebe období po rozpadu Handsome Furs a rozchodu s manželkou bylo dost těžké. Byl jsi prý zrovna na dvoutýdenním nahrávání desky Divine Fits, když jak tvoje kapela, tak manželství, skončilo jedním telefonátem. Prý sis ten dvoutýdenní výlet nakonec rozšířil na několik let. To mi přišlo úžasné.
Já rád cestuju a dokážu žít prakticky kdekoliv. Ta historka je pravdivá, byl jsem na dva týdny dělat novou hudbu a protáhlo se mi to na několik let. Ale tak je to v pořádku, to je život. Bral jsem to tak, že jde o přirozenou část mého života. Řekl jsem si – oukej, teď teda budu nějakou dobu žít v L.A. Chci se na to dívat tímhle způsobem a brát to jako výhodu. Zdá se mi to o něco lepší, než se na všechno vykašlat a utápět se v depresích.

Info

Operators (can)
www.operatorsmusic.com

Live: Operators (can)
07.10.2016 20:30 | MeetFactory, Praha

foto © Liam Maloney

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zdeňka Morávková (V centru | Im Zentrum): Centrum je tam, kde si ho uděláš

redakce 18.09.2019

Jesenický umělecký festival svou dramaturgií poukazuje na česko-německou spolupráci, která v regionu po léta přirozeně probíhala. Rozhovor.

Radim Zbránek (Story): Jen vnímat, nechat mobil v kapse

redakce 16.09.2019

Večírku s názvem Story se po několik let dařilo odvážným propojením dvou zdánlivě neslučitelných světů vyvolat atmosféru, jakou široko daleko zažil málokdo... Rozhovor.

Wrekmeister Harmonies: Všetko má expiráciu, krása aj utrpenie

redakce 15.09.2019

Predo mnou zrazu sedeli dve vyrovnané a veľmi príjemné bytosti, hovoril najmä JR. A pokojným hlasom ma dôkladne vyškolil o kráse a šťastí, ktoré je všade okolo nás.

Dušan Svíba (Earth Music): Potkávat se s lidma

redakce 09.09.2019

"Ústředním bodem je zájem a potřeba mít vliv na prostředí, ve kterém se pohybujeme," říká o svých plánech i ambicích Dušan Svíba.

George Clark (Deafheaven): Ordinary Corrupt Human Love je nový začátek

redakce 08.09.2019

Během kodaňské zastávky evropského turné se frontman Deafheaven rozpovídal o procesu, který z novinky Ordinary Corrupt Human Love udělal nejdůležitější album jejich kariéry.

Aparde: V Berlíně nejsem navždycky

redakce 02.09.2019

Hlas je mým dalším nástrojem říká v rozhovoru Paul Camillo Schroeder alias Aparde, inovátor německé elektronické scény, který se netají tím, že nemá rád rivalitu v hudbě.

Protokol: Alyona Alyona

redakce 30.08.2019

Na podzim se Alyona Alyona do České republiky vrací ke dvěma klubovým koncertům a u té příležitosti jsme se jí zeptali na její vzory a inspirace.

Bernard Sumner (New Order): Po letech jsme měli deadline

redakce 29.08.2019

Rozhovor se členem Joy Division a New Order se neodmítá, peripetie kolem náslechu a utajení alba ovšem překonaly všechna očekávání... Čtěte před pražským koncertem.

Milan Lipavský (Festival hudby Bez ambicí): Třeba se to brzy změní k lepšímu

redakce 28.08.2019

Festival na náměstí bez „kolotočů“? Lidi kolem litomyšlského klubu Kotelna se o to pokusí druhý rok za sebou, a ačkoliv říkají, že je to „bez ambicí“...

Courtney Barnett: Prokaž světu službu a vyřeš si sám sebe

redakce 26.08.2019

Courtney Barnett, jeden z nejvýraznějších hlasů v indie rocku, písničkářka s pronikavým viděním světa, přijede poprvé do Prahy. Rozhovor o pocitech nejistotu a jiných.