Články / Recenze

Radim Hladík - Má hra

Radim Hladík - Má hra

redakce | Články / Recenze | 14.03.2019

OHODNOŤTE DESKU

Radim Hladík – Luboš Andršt – Michal Pavlíček. Domácí kytarový triumvirát, který jen těžko najde srovnání. Dva posledně jmenovaní jsou stále aktivní, Radimu Hladíkovi už je možné jen skládat pocty. Když před dvěma lety zemřel, byla to rána. Třikrát jsem jej měl možnost vidět s restartovaným Blue Effectem a pokaždé to byl silný zážitek.

Supraphon před Vánoci vydal čtyřcédéčkový komplet, který si klade za cíl nahlédnout Hladíkovu tvorbu z různých úhlů. První CD tak patří Blue Effectu, druhé široké škále spoluprací, třetí filmové hudbě a poslední, poněkud vratce pojmenované Projekty, skrývá všechno možné. Při zběžném pohledu by tak nic zásadního nemělo chybět, tak jednoduché to ale není.

Celý více než čtyřhodinový box ukazuje to, proč je Hladík právem řazen mezi špičku mezi českými kytaristy a často se o něm mluví jako o muzikantovi, který, kdyby žil na západ od Železné opony, mohl promluvit i do světového hudebního dění. Hladíkovou elektrifikovanou hrou se vine pro něj charakteristická skromnost, ba nenápadnost. Není to exhibice a snaha ukázat své schopnosti (k čemuž přece jen občas směřují Pavlíček s Andrštem), ale sloužit skladbě, jejím proměnám vnitřním, i vnějším, dobovým.

Hladík se přirozeně pohyboval v blues-rockovém "mišíkovském" Blue Effectu. Dával řád spojení bigbítu s jazzovým orchestrem (ona titulní Má hra z projektu Nová syntéza) i partě improvizaci uvyklých jazzmanů z Jazz Q Martina Kratochvíla (Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje). Našel se i v přebujelé progrockové etapě s Leškem Semelkou za mikrofonem, i v singlovém, až v příliš do dobového popu směřovaného úletu, kdy s Efektem stál za osobností Luboše Pospíšila. Ve všech těchto inkarnacích je Hladíkova hra pevně sevřená a rozpoznatelně barevná (sytý zakulacený tón je víc než jejich nekonečný běh, byť i ten Hladík umí), a i když je nepochybným sólistou a vůdčí osobností, nestrhává pozornost jen na sebe.

O kvalitě jedenáctky skladeb otevírající disk druhý s názvem Spolupráce, který tvoří akustické spojení Hladíka s Hutkou a kongeniální tvorba vzniklá s Hammelem a Vargou v sedmdesátých letech, není třeba pochybovat. Zde nejvíce vysvítá Hladíkova variabilita. Neméně zajímavé jsou ale další méně známé hostovačky, jako ty u kapely Alice či křehké akustické pohlazení natočené společně s Dagmar Andrtovou-Voňkovou.

Nejvíc raritních kusů přináší pořadová čísla tři a čtyři. Z hudby, kterou Radim Hladík složil pro film a divadlo, zatím vyšlo jen máloco. Zároveň je to ale trochu kočkopes, který spojuje instrumentálky s doprovodnými písničkami, u nichž je obtížné hledat nějakou přidanou dramaturgickou hodnotu. Vždyť co může být různorodější než náladový doprovod k Zapomenutému světlu a píseň z filmu Poslední přesun, vzniklá ve spolupráci s Davidem Kollerem, která je prostě až příliš à la Lucie? Kromě divadla patří poslední disk spojením, na něž jinde nezbylo místo – najdeme tu ukázky z dalšího společného alba s Jaroslavem Hutkou nebo z živáku s Vladimírem Mišíkem a Janem Hrubým nebo připomínku akustických koncertů poslední inkarnace Blue Effectu. Působí to však nesourodě, jako by se pořadatelé kompilace pokoušeli dostat na disky všechno (a zároveň to podstatné vynechat, třeba určující období s Matadors).

Z toho plyne celkem jasná otázka: Čím chce vlastně komplet Má hra být. Není ani klasickým výběrem, ani shrnutím tvorby, ani sbírkou rarit. A komu je pak určen? Fanouškům? Na to je tu málo objevů a něčeho, co by znalce dostalo do kolen. Začátečníkům? Na to je tu zase moc materiálu, který by se dal s klidným svědomím odsunout. Má hra je tak spíše symbolem, vyjádřením úcty Hladíkovi. Takovým, po kterém se nesáhne příliš často, ale už jeho vlastnictví je zřejmým gestem.

Info

Radim Hladík – Má hra (Supraphon, 2018)
web vydavatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?

Vstříc temným zítřkům (Bahratal)

redakce 31.08.2019

Domácí krajinou táhne trojspřeží Bahratal – Lezok – Náv, pod diktátem jejichž riffů se nihilismus nejhrubšího zrna sbližuje s alternativní scénou.

Zrcadlo za éterickou mlhou (Drab Majesty)

redakce 20.08.2019

Každý mileniál hovící osmdesátkovým zvukům spojovaným s gotickou subkulturou musí být vděčný za jeho soudobou renesanci.