Šejkr #84: „Je jedno, že spíš, ono si ťa to počká…“

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit. Je úterý podvečer a táborákový odér je všude kolem nás. Hlavou mi probleskne, jak jsem si psal s kamarády z Austrálie, když tam tehdy těsně před covidem tak hrozně hořelo, a připadá mi, že to vlastně bylo dávno. Nebylo. „Nejhorší na tom je, že mi ten kouř voní,“ kaje se kamarádka. Rozumím.

Ani nevím, co jsem posledních pár dní dělal. Všechno kolem Full Moon Stage na Colours bylo tak intenzivní, že alespoň částečný oddych byl nezbytností. Koncerty skvělé – Amálka, Squid, EABS, Annet, FVLCRVM, Velloceto orchestra, Tamara, Denisova crew – vlastně všechny. Ale atmosféra – alespoň tam u nás v ďolíku – ještě lepší. Před pódiem i za ním. Jeden den holandská radost, další zase slovenská merenda a na závěr vinohradská party (s trnavským přízvukem). Bylo to náramné. Po třech letech práce na tom přichází (snad zasloužená) úleva, stres ze stěhování v rámci areálu byl na tom celém nejhorší. Povedlo se to, těším se na příště, i když si tenhle ročník nějak nedokážu zařadit do kategorie „vybaveno“. Pořád se to usazuje. A asi to tak ještě nějakou dobu bude, nehledě na to, že zrovna teď žijeme Vilou.

Třetí pokus je z těch, co dopadnou dobře, říká Denis. Nevím, jak to dělá, ale je to zase banger. Nevydržím to a píšu mu to, přesně těmito slovy, po pár hodinách přiletí zpátky černé srdce. Adekvátní. Moody Moon Noize letos potřetí, stejně jako Vila, spojili jsme síly, ale možná jsme vlastně pořádně nevěděli, do čeho jdeme. Minulé dva ročníky byly bez ohledu na neblahé okolnosti euforické, letos nám to trochu skřípe. Ostatně celé tohle léto je takové… podivné. Menší akce obecně trpí, na resumé, zda jde o efekt „návratu“ velkých festivalů, ekonomiky nebo jednoduše obecného nastavení, si ještě musíme počkat. Sloupek logicky píšu ještě před odjezdem do Prachatic, pořad je taky dávno nahraný, na reflexe přijde čas později. Ale těším se, sakra, i když to bude náročné. Lidi, kteří do toho jdou s námi – před pódiem nebo za ním – za tu míru námahy stojí.

V rámci očisty po Colours jsem se zbavil dilematu, zda jít na J.Zunz nebo paní Smithovou, seděl jsem doma na balkóně a bylo mi to… jedno. I od milé společnosti je třeba si odpočinout. I když odpočinout – to by jeden musel umět. Nedávno o tom v Respektu měli celé téma, v těch (mnoha) špatných příkladech, jak „odpočívat“, jsem se vyloženě našel. Komedie. Kolikrát jsem si jen vyřizoval ne úplně podstatné maily u televize, desky, při hovorech s přáteli. Například. Co z toho vlastně bylo kulisa, mi tak napadá. Napadá teď, těžko mohu vyloučit, že to neudělám příští týden znovu. Chtělo by to vypnout, nejen notifikace, ale i uvažování o nich, fomo efekt funguje i v rámci povinností, co si budeme. A do toho hoří. Tak, že už ty zprávy ani nechci číst. A pak naskočí znova Mizéria a odpověď přichází hned v první větě: „Je jedno, že spíš, ono si ťa to počká…“ Pak mi vyprávějte o odpočinku.

Dneska na Radio 1, v osm večer. Přijde Denis, Arooj Aftab, Jimetta Rose, Janko Nilović nebo Makaya McCraven. Thee Sacred Souls. Oblaka. Rudá.