Setkání v sadu deváté: Budiž světlo… (a tma), Pelhřimovy 2022

Jako devátý ročník? Jako fakt? Nevěřím, pořád nevěřím.

Píšu svůj poslední report na aktuální ročník i lehce bilanční, neb svůj devadesátý report číst ani nechci.

(Pro jistotu, neznamená to, že setkání končí, ostatně já nevím, co bude a nebude.)

Omlouvám se kapelám a interpretům, jež nezmiňuji, neb jsem všechny nestihl, vážím si každého, kdo vystoupil (a vystoupí) a kdo na celou „srandu” přistoupil.

Carya - jsou mi lidsky sympatičtí již od dob předešlého projektu Mimo, pohlazení v odpoledni; Vyšehrad - ambient/dungeon/black metal, další vykročení z komfortní zóny, jeden z vrcholů (skoro by se chtělo napsat pentagramu :)); polští miláčci Wicker Duck - jejich psychedelický set prolínal do jiných světů; Dukla - takhle rozdováděnou už ji neuvidíte; Synové smrti - mám radost, jak se to Vaškovi povedlo; Thyme? - přemlouvali se tři roky… stačilo vidět Poláky, jak mají oči navrch hlavy a jak mluví o světové kapele….

Světová je Nika i Nichi Mlebom, jedni „akademičtí” a přesní, druzí lofi s frackovstvím Mac DeMarca/Connana Mockasina, oba s duší; Waterbased - rozbili zas moje očekávání, trojkombinací trip hopu s noisy, dream popu, folku (obdivoval jsem sound inženýring Ľuba, to se jen tak nevidí…); Petr Válek - kolik let, že to zabralo dostat ho na fest? Pět, šest? Jeho ocenění i instalace robůtků tvořených kameny, větvemi, střešní krytinou a skořápky hlemýžďů za to stály.

Mimohudební highlighty?

Co mi přišlo důležité, kolika lidem letos akce zpříjemnila život. Byly to takové mikropříběhy, které jsem měl možnost sledovat a které mi udělaly radost, ale bez znalosti kontextu nejdou úplně předat. Jeden vytáhla na světlo i zpěvačka Julls z Waterbased, když přiznala úzkosti z vystupování, každý koncert je pro ni překračování komfortní zóny.

Druhá věc, pamatuji si na první setkání v roce 2014, kdy Bratr Orff na konci padl v sakristii vyčerpáním jako podťatý a spal s polootevřenýma očima, že jsem si myslel chvíli, že je po něm, a zkoušel, zda dýchá (simulant jeden :))… slovy těžko vyjádřit respekt všem, kdo to v těch nelidských vedrech na svých bedrech odtáhli. Velký zážitek. Bezprdele jsem to obrečel.

A jídlo, Alan Wood Crew (hudebně jsem žel stihl jen kousek Malachi Constant, který byl skvělý), audiovizuální večer „Odkud přichází vítr” na hřbitově, batolata všude, cuddle therapy a jako třešnička ♥ nečekané poslední objetí ve tmě. Imagine.

Jak vidím devět roků ze svého point of view?

Za zázrak považuji, že se nikomu nic vážného nestalo, nic velkého se neztratilo, že pořád fungují věci, kvůli kterým setkání vzniklo a které jej dělají pořád tak výjimečným. Plus, jak jsem napsal nejlépe v roce 2015:

„Co je pro Pelhřimovy signifikantní, je, že pořád někdo investuje peníze, energii a čas do něčeho, co možná ani nikdo neví nebo neocení. Ale ono se to vrací. Mně teda určitě. Díky festivalu jsem třeba poznal skvělé lidi, se kterými bych se jinak třeba minul.”

A to je nejvíc!

Díky všem za ta léta, díky všem za 2022.

Klobouk dolů před Bratrem Orffem, interpretama, dramaturgama, organizátorama, všema pomocníkama. A místem.

Ať žijí Pelhřimovy 3033!

(PS: A nejvtipnější mi pořád připadá název Pelhřimovy, stejná blbost jako „jedu na Trutnov”. ;)

PS2: Nebo si přečtěte první report, tam je stejně všechno. Kruh se uzavřel. :))