Články / Reporty

Slizká růžová apokalypsa (Festival otrlého diváka)

Slizká růžová apokalypsa (Festival otrlého diváka)

Jakub Kurnas | Články / Reporty | 11.03.2019

Konec světa fascinuje. Každá doba si apokalypsu představuje po svém a vlastní představu o zániku lidstva měla i osmdesátá léta. Nejlépe a nejčastěji ji formulovala filmová béčka. Nukleární holomajzna už ale nebyla v módě - režisér Chuck Russell proto převzal námět zapadlého padesátkového hororu, přidal do něj špetku konspirace a kýbl růžového škrobu a roku 1988 natočil Sliz.

Festival otrlého diváka, jehož tématem byl právě konec světa, uvedl film jako svou poslední projekci. A pojal ji ve velkém stylu: během promítání létaly kinosálem konfety a před plátnem se několikrát mihly filmové postavy ztvárněné organizátory festivalu, české titulky byly chvílemi vtipnější než originální znění. Zatímco diváci žužlali marshmallowny, které dostali od uvaděčů, v tuctovém americkém městečku se schylovalo k perné noci. Růžová hmota, která vznikla jako nepovedený biologický experiment americké vlády, začala požírat všechno, co jí přišlo do cesty.

A dělala to s přepjatou násilností, která tvoří páteř filmu. Sliz sice v některých scénách evidentně požírá jenom plastové modely autíček, to ale jen umocňuje vizuální humornost celého snímku. Scénář plný cynických vtípků je pečlivě vystavěn, během pomalu plynoucího úvodu vykreslí několik žánrově nepostradatelných postav: šerifa, kapitána fotbalového týmu i servírku z místního bistra. Jakmile některá z nich dostane dostatek prostoru získat si sympatie diváků, čeká ji krutá smrt. Detailní záběry znetvořených a oslizlých obětí neztrácí na nápaditosti.

Čím víc nevinných maloměšťáků hmota spořádá, tím je větší, zkáza se zdá být nevyhnutelná. Každé správné hororové béčko má ale pohledného sígra, který nejenže dokáže v poslední scéně sbalit nejkrásnější roztleskávačku, ale ještě u toho zachrání svět. Ve Slizu odbojného mladíka s mulletem à la Jágr a motorkou ztvárnil Kevin Dillon, známý třeba z válečného filmu Četa. Rebel se smyslem pro spravedlnost a problémem s autoritami má sice daleko k hloubce svého deanovského předobrazu, ale Dillonova andělská tvář, pro roli zdánlivě zcela nevhodná, to bohatě vynahrazuje.

Fakt, že spásu světa zajistí občanská neposlušnost a odpor vůči vládním agentům, dává filmu roztomile nepřístojný politický přesah. Růžový horor je plný vtipu, záměrného i nezáměrného, a byl padnoucím zakončením patnáctého ročníku „Otrlce“. Můžeme jen doufat, že skutečný konec světa bude podobně vydařený jako letošní žižkovský festival.

Info

Festival otrlého diváka 2019
5. - 10. 3. 2019
Kino Aero, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.