Všechny ostudy, všechny lásky (Bora)

Přišly prázdniny a Boro se zavřelo. Krátce po skončení festivalu Krákor (kde jste vlastně mohli potkat úplně tytéž lidi, co s vámi celý rok chodili na pivo do Díry) se konala úplně poslední párty - zavíračka a rozloučení s kultovním podzemním prostorem ve tvaru vesmírné lodě, který se přes prázdniny dočká další rekonstrukce. „Je potřeba dopít poslední bečky a za utržené peníze opravit záchody,“ rozlétlo se po internetech, „rozhodně přijďte!“

Line-up sliboval minimum bigbítu a maximální objem halucinací, a to dokonce na dvou stejdžích. Když jsem kolem desáté večerní přisupěla z práce, v hlavním sále bylo až podezřelé ticho a klid. Všichni návštěvníci se tísnili v uzoučké chodbičce vedoucí do zadní místnosti, v níž se obvykle hrává fotbálek. Les Homosexuels byli právě v nejlepším. Už jsem je několikrát viděla – poprvé v Boru, kde se jim po deseti minutách hraní pokazily krabičky; podruhé v Kabinetě Múz, kde se v závěru políbili a vysloužili si tím bouřlivý aplaus. Dnešní akce je zvukově nejvydařenější, prostor je ve všech rozích osázený reproduktory a dav namačkaný mezi gaučem, fotbálkem a záchodem spokojeně pokyvuje hlavami. Některé melodické struktury mají ambice se vám už při prvním poslechu intenzivně vrýt do uší. Les Homosexuels jsou jednoznačně identifikovatelní a jde jim to i bez bicích velice dobře.

Po skončení elektronických chlapců následovala krátká pauza a pak se ve stejné místnosti rozezněla akustická kytara a dívčí zpěv. Odeur de Violettes je na scéně relativně novým jménem. Laví, stydlivá dlouhovlasá čarodějnice v černých šatech, která do svého vlastnoručně vydaného alba zakládá sušené květiny, zpívá o mužích a o rozporech mezi životem a pohádkami. Mnozí ji považují za jeden z objevů roku, chystá se dokonce vystoupit na Colours of Ostrava. Osobně mě trochu mrzelo, že všechny písně byly pouze v angličtině (a podle několika polohlasných reakcí v publiku jsem nebyla sama). Za pohádku v našem jazyce se nedá příliš dobře schovat, ale její výpovědní hodnota by pro mnohé mohla mít větší sílu.

Teclo je sólovým projektem Kodlce, člena brněnské psychedelické kapely 00001101. Jen kytara uprostřed pódia a několik tlumeně cvakajících efektů pod nohama, zatímco prostor zalévá sytě rudé světlo. Publikum v Boru, původně roztroušené kolem nejbližších zdrojů piva, se postupně vrací do hlavního sálu a tiše usedá na podlahu mezi otisky dlaní, vytlačené v betonu před pódiem. Narozdíl od Odeur de Violettes nemá anglicky zpívaný text tak výraznou úlohu – je spíše doplňujícím melodickým prvkem introspektivní kompozice, ozvěnou mezi rezonujícími stíny. Kytarista je sám v šeru mezi opuštěnými mikrofonními stojany a zatímco skladby se přelévají jedna do druhé, díváme se stejně jako on na špičky svých bot a přemýšlíme o životě.

Ve chvíli, kdy na pódium vstoupili Stevie Brufen, už na žádnou melancholii nezbylo místo. Dekadentní taneční projekt je od samého počátku prezentován jako mocná živoucí legenda a atmosféra v sále už nemohla zhoustnout víc. Start růžově nasvícené show byl zkomplikován technickými problémy, ale pískot z publika neustával (největší úspěch mělo skandování „Vodka, vodka? – Vodka!“ z úvodu skladby Vodka). „Taková ostuda!“ křižuje se zpěvák Pechy a rozepíná si košili, zatímco zbytek kapely se snaží ovládnout začarované kabely. Výskáme a cítíme se jako ti největší fanoušci na akci mezinárodního formátu, zatímco tři dívky před námi s nechápavým výrazem opouštějí první řadu. Jak nerozumné! Jakmile se sálem rozezní klasické kousky Game Over, Hangover nebo Pohotovost chlastání, začnou všichni okamžitě skákat a v davu se vytvoří něco jako vír. Podobně intenzivní kotel jsem viděla jen na březnovém koncertě Arbouretum – a tam jsem se snad dokonce ani nezřítila mezi odposlechy, pokud vím. Když Stevie Brufen zakončují show větou Odteď je Boro oficiálně zavřený!, potácíme se ven zpocení až za ušima. Všechny ostudy byly právě zapomenuty.