Co je to (Malá) alternativa?

V sobotu 23. 11. se uskutečnila tradiční přehlídka začínajících kapel v rámci festivalu Alternativa 2013 zvoucí Malá alternativa. Na podiu Kaštanu se představilo pět kapel, které byly vybrány odbornou porotou (hudební publicisté, muzikanti a zástupci Unijazzu) z jednatřiceti projektů. Kochlea, Asstma, Sundays on Clarendon Road, Andrej Polanský wtf Emül Langman a Qaraba. Co vystoupení, to jiná muzika, co jiná muzika, to jiná představa o tom, co to vlastně alternativní znamená.

Jako první zahrála brněnská Kochlea. Instrumentální kapela, fungující od roku 2010, převzala název z označení hlemýždě (části spirálovitého labyrintu) v lidském uchu. Sama svou hudbu definuje jako chvění, rezonanci, signály. Keša (baskytara), Bobson (saxofon, flétna, theremin) a Ryba (bicí, pianet) tvoří poměrně zajímavé trio, které se jako alternativní deklaruje. Dalo by se říci, že přesně splňuje většinový názor, co to „jinaké“ je. Nezapadá mezi mainstreamové kapely, které denně slyšíte v českých rádiích, tvoří ji velmi dobří hudebníci, které hrají na (v rocku a popu) běžně nepoužívané nástroje a je v ní cítit vliv českého undergroundu.

Komplikovanější jsem to měla s kapelou Asstma, tedy jejím jediným představitelem. Co píseň, to změna názoru. Jasné bylo jedno – rozhodně nejsem schopna pojmenovat, co všechno při svém vystoupení používal za vychytávky a hračičky. Základem byl počítač. A pak plechy a kovové trubky a kopáček (slovy umělce). Občasný jekot à la Blixa Bargeld, rytmické bouchání do kovových trubek a smyčky zvuků nahraných často v daný okamžik –industriál jak vyšitý. Problém byl, že nápadů, ač dobrých, má Asstma moc. A že se je všechny snaží využít, takže jeden vedle druhého zanikají. Křehká lyrika slov, která například dokonale doplňuje syrovost hudby Einstürzende Neubauten, tady nefunguje. Nestačí za sebe skládat krásná slova beze smyslu a doufat, že publikum bude ohromeno, bouchnutí do plechu skladbě nutně nepřidá. Chvílemi to bylo vtipné a až si to Asstma srovná a vyčistí a utřídí, může to být zajímavý poslech.

Třetí kapela Sundays on Clarendon Road byla jak nahlédnutí do dívčího pokojíku plného plakátů jednorožců a chlapeckých kapel. Jan Tůma (kapela, laptop) a Jonáš Zbořil (vokály, laptop) pocit nevinnosti podtrhovali i neustálým hlášením, že jsou stydliví chlapci. Navzdory občasnému sklouznutí k tanečnímu elektru se kapela snažila projevit hlubší emoce, nicméně mě už moc věty typu „I feel fear“ nedojímají. Věřím, že si kapela své publikum najde, ale na přehlídce alternativních skupin neměla podle mého názoru co dělat.

Dalším projektem bylo duo Andrej Polanský a Emül Langman. Viola a bicí a nový rozměr písní Velvet Underground. Nikdy jsem neměla ráda revivaly. Máte rádi nějakou kapelu, umíte hrát její písně – sejděte se v hospodě a zahrajte si je. Ale proč proboha zakládat kapelu, kopírovat ji a tvářit se, že ji tím vzdáváte poctu? Jiná věc je, když se pokusíte s hudbou něco udělat, dát jí další rozměr, nový význam nebo si z ní udělat trochu legraci. Andrej Polanský a Emül Langman se snaží o bourání melodií, které leckdy určují i povahu písně, např. That’s the Story of My Life, která v originále přes velmi tísnivá slova zní jako procházka růžovým sadem, se v jejich podání mění v tísnivý existenciální výkřik, kdy některá slova jsou nahrazena jen ohlušujícím úderem bubnu a zařváním violy. Naopak Venus in Furs je hezkou irskou baladou a vtipný je posun písně All Tomorrow’s Parties, v níž je klidný výkon Nico nahrazen výsměšně hysterickým projevem. Ikony nemají být nedotknutelné, hranice se mají bořit a my se nemáme bát dělat věci jinak a nově. A to je alternativní.

O poslední kapele Qaraba jen velmi krátce, protože na přehlídku alternativních kapel, přes svoje kvality, nepatřila. Jannis Karampatzias (lavta, saz baglama, tzuras, baglamas, zpěv), Milan Jakeš (housle) a Thomas Opata (kytara, tzuras, baglamas) nám předvedli krásnou přehlídku nástrojů používaných při hraní tradičních písní Turecka a Řecka, ze které by každý etnomuzikolog dostal orgasmus. Bylo to krásné a bylo to dobré (vyzdvihla bych projev Milana Jakeše, který houslemi narušoval poklidný tok trylkování), ale co to má společného s alternativou, jsem nepochopila.

Na závěr večera byla vyhlášena cena poroty a cena diváků. Tu první dostal Asstma, tu druhou Kochlea. Večer v Kaštanu mě nutí k zamyšlení – je alternativní občas udeřit do plechu a tvářit se u toho zmateně? Je alternativní zahrát hudbu cizí země? Nebo je alternativní předělat klasiku a dát ji novou, možná lépe pochopitelnou formu? Jste alternativní, když vás nikdy nezahrají ve veřejnoprávním rádiu? Nebo je alternativní použít co nejvíce technických udělátek? Je dobře, že festival Alternativa dává lidem možnost o tom přemýšlet.