Colours pyčo I.

Vzbudíte se v nakřivo postaveném stanu a podstatně delší chvíli než normálně trvá, až svět začne dávat smysl. Jakmile se vše spojí, vyvstanou další otázky. Hlavně ta, jak jsem se do toho stanu sakra dostal. Při pohledu na změť stanů, kolíků a lanek nechápu ještě víc. Vzpomínate na bod nula, ktery vás dostal do konečné stanice kocovina - prosíme, vystupte, a běžte naříkat jinam. První pivo v deset ráno ve vlaku. A pak další čtyři. Protože Colours pyčo. A o chlastu to není. Ale taky trochu je. Colours vás nutí přemýšlet o životě takovým tím příjemným způsobem. Protože nemáte čas a prostor to hned realizovat. Nebudu tolik pít, začnu jíst zdravě, budu běhat a takový ten novodobý shit. Pak uvidíte první toitoiku a jdete na pivo. Na kuráž. A posléze ještě na jedno. Za odměnu. A najednou potřebujete kuráž na spoustu věcí. A čeká vás spousta odměn. A možná se i ráno trochu proběhnete, když ty čínské nudle, na které jste vylili chilli omáčku, začnou pálit podruhé. Colours pyčo. Protože jste viděli Björk a možná ne - pod tím obskurním stínidlem na lampu mohl být kdokoliv a stejně to znělo jak z desky. Kterou jste neslyšeli, ale Olda říkal. A Olda mluví pravdu. Protože Zrní zahráli Dva. A pak se vrátili a dali ještě Jabloně. Jestli si nějaká česká kapela zaslouží hlavní stage, tak Zrní. S filharmoniky nebo bez - vydřené vítězství. A protože kapelou dne byli Hejmůnšejkr. Protože beatbox & blues. Protože hlas a la Jack White meets Asaf Avidan. Protože colours pyčo. Záchodů všude jak nasráno v nich, bohatý line-up a když už se ocitnete v něčem jako fronta na pivo, ze země vyroste sympatická slečna s roztočenou dvanáctkou. Protože život je hořký, bohudík. Zašeptáte modlitbu do pěny a hodíte to do sebe. Protože druhý den je tu. Protože dopíšete a půjdete na pivo. Za odměnu. Protože Colours pyčo. Fakt se sebou začnu něco dělat. Po Colours.