Colours pyčo II.

Probudíte se do třetího dne Colours, zdánlivě bez kocoviny, ktera vám ale teče všude po těle. Potíte se v mikroklimatu stanu i venku. Po oblečení čistého trička během pár vteřin vypadáte jak po půlmaratonu a cítíte se stejně. Předpovědi se nejasně vyjadřují o bouřkách, tak pro svůj klid překontrolujete stan, i když je vám jasné, že nic moc nevydrží. Spíš nic než moc. A vyrazíte do obchoďáku. A vidíte, že lidi ve stanovém městečku už začínají mít ten maniakální výraz v obličeji, který pravděpodobně převzal kontrolu i nad vaší mimikou. Ploužíte se ranním vylidněným obchoďákem společně s pár dalšími ztroskotanci a připadáte si jak ve filmu od Romera. Zvlášt v tomhle nákupáku připomínajícím best of z Escherových kreseb. Při pohledu na porcelánovou mísu se vám derou do očí slzy, už jen proto, že v ní nejsou vidět vklady předchozích uživatelů. A jaký byl druhý den? Jednoznačně bodovala Mucha se svojí punkovou přímočarostí a zkušenou kapelou po boku. Black Strobe zaujali frontmanem s vizáží buldočího De Nira šmrncnutého depešákem a jejich špinavý elektro-blues-rock tak i zněl. Potěšil cover Johnnyho Cashe, stejně jako potěšil cover People Are Strange od Doors v podání Kasabian, jejichž přímočará show byla vrcholem druhého dne. Jose ani Cinematic Orchestra neměli šanci. A tečka na závěr? Zapomeňte na St. Vincent. Mířite na Agrofert fresh stage a proti vám jdou lidi a drží se za uši. Usmějete se. Michael Gira je ve městě. A jeho Swans zapějí labutí píseň za druhým dnem. Na víc už nemám sílu. Fronty na pivo i záchody začaly přibývat a pomalu ale jistě si začínáte říkat, že ani tenhle areál není nafukovací. Ale s vachrlatým stanem nad hlavou a na dřeň prošoupanýma botama je vám to celkem fuk. Protože Colours a tak dál.