Davide, kde jsi? (Gone Girl alias Zmizelá)

David Fincher mě naučil milovat film. Každý jeho nový celovečerák pro mě byl událostí zakroužkovanou v kalendáři, červeným fixem podtrženou. Po všech jeho snímcích jsem odcházel s hlavou plnou dojmů a s tím, že se to zase povedlo. Stalo se to u Benjamina Buttona, u Social Network, stalo se to u Mužů, kteří nenávidí ženy a stalo by se to i u Zodiaca a všech starších kousků, kdybych v té době nebyl škvrnětem, co kino ještě nezná. Pravidelně se vracející rozmrzelost nad tím, že jsem nikdy nemohl vidět Sedm přímo na plátně, jsem se pokoušel přebít opětovným placením za Social Network. A zabíralo to. Pusťte mě na to znovu, prosím! Doposud si myslím, že evropské tržby jsem z poloviny udělal já a o druhou půlku se postarala má trpělivá přítelkyně.

Celá Fincherova filmografie mi formovala vkus. Taky tu byli bratři Coenové, Wes Anderson, Jim Jarmusch… ti všichni přišli včas a otočili kormidlem po svém, ale statut „prvního“ už získat nemohli.

A najednou tu byla Zmizelá a já se prvně zadrhnul už u traileru. Do té doby jsem se držel pravidla „od Finchera stačí první teaser“. Víc vidět nechci – zbytkem se nechám roztříštit a znovu poskládat až na těch ošklivých červených sedačkách. Pár střihů, jeden Reznor, vyhráno, jdu kroužkovat. U prvních záběrů Zmizelé jsme najednou klopýtli. Co je to za obsazení? Nebyl poslední Fincherův kus taky detektivní krimi? Kde je velkolepý záběr na nesmyslný detail? Ne… vážně, proč je tam Ben Affleck? Počkat, Neil Patrick Stinson? To se neděje, to se nesmí dít. Affleckovi se ještě ochotně omluvím, nicméně první dojem se nevyvedl. A rovnou vytáhnu karty - Zmizelá mě nakonec o svých kvalitách přesvědčila, ale z obsazení jsem pořád trošku rozpačitý. Na jedné straně vidím Gyllenhaala, Douglase, Penna, Pitta, Freemana, Tildu miluju-tě Swinton a na druhé kokose z How I Met Your Mother. A abych netahal jen příklady z dávné minulosti, i Rooney Mara by si dala kompletní obsazení Gone Girl. Po traileru jsem sám sebe ještě dokázal přesvědčit. Klid, vždyť je to Fincher. Jenže to je právě ono. On to Fincher ve výsledku buď není, anebo je to nějaká jeho nová verze, do které se postupně přerodil. Jako kdyby se Pikachu vyvinul v Raichu, aniž byste si toho všimli. Ale evoluce zpátky neběží. Ještě jednou, ať je jasno - Zmizelá je famózním filmem. Jenže to už najednou není událost.

V celé stopáži najednou není scéna, v níž by mi Fincher velmi zřetelně oznámil: „Teď na všechno zapomeň. Chci ti ukázat, že jsem nejlepší na světě. Zírej." Mám na mysli profláklé veslice ze Social Network, Enyu z Dragon Tattoo Girl a průlet košem... nebo třeba komplet celého Zodiaca. Nic takového nový Fincher neříká a zřejmě ani nechce říct. Gone Girl má překvapivě úchvatného Afflecka, neskutečně neotřelý příběh a obří dávku ironie. Tři zásadní věci, kvůli kterým chci vidět Zmizelou znova, ale špinavá stopa Davida Finchera je k nenalezení. Možná že je v těch častých, ironicky černých pousmání hlavních charakterů. Možná že je přímo uvnitř jejich hlav. Ale pocitu, že pět vteřin úvodních titulků k Sedmičce a jeden Reznorův úder v Social Network byly více, jsem se nezbavil. Najednou je David Fincher králem pro mou mámu a pro všechny, které smetla vlna severských krimi a její následné celosvětové dozvuky. A na tom není vůbec nic špatného, až na to, že se cítím jako v závěrečné scéně Planety opic, kleče na kolenou. „To byla NAŠE planeta!“

Když přijde osoba, kterou milujete, domů s novým účesem, je to úžasné. Prostě je. Ale tohle je trošku jako když se tatáž osoba vrátí s úplně jiným pohledem na svět. A to si alespoň na chvilku musíte sednout a vydechnout. A až tohle udělám, třeba i skrze opětovnou projekci, zjistím, že ho vlastně miluju pořád stejně. Přeju mu těch 90 % na ČSFD a rozhodně mu přeju spoustu vydělaných peněz. Nicméně první dojem zůstává: Davide, kde jsi?