Desky roku 2018 podle Full Moonu: 2. místo

K začátku roku neodmyslitelně patří balance, bilance, radosti a zklamání, stejně jako pětice zásadních domácích a zahraničních alb podle redaktorů a přispěvatelů Full Moonu. Páté, čtvrté i třetí místo už znáte. Kdo je na stříbrné pozici?

Domácí

2. Tomáš Palucha – Čaro (Day After) 54 bodů

Skupina, která stran svých zásadních vlivů uvádí jedním dechem jména jako Oldřich Janota, Earth, Lichens, Lilacs & Champagne, a přitom se nemusí cítit trapně? Jedna by tu byla. Původní duo Jan Tomáš a Libor Palucha spolupracovalo s mnoha hudebníky i na předchozích nahrávkách, živě vystupovali až v šestičlenné sestavě, hostovaček využili i na zhusta oceňovaném albu Guru. Nyní už stabilně ve čtyřech a na novém labelu, věrni obrazu, a přeci zase jinačí. Kdo by to byl čekal, že na poslech náročnější, implicitně apokalyptická deska plná nejrůznějších odkazů si dokáže najít originální hudební pole a ještě posbírat tolik fanoušků?

„Čaro si rádo hraje s repeticemi, rozvíjením motivů a kapela si moc dobře uvědomuje, že i z minimalistického motivu lze při variování vymáčknout emoční uragán. Nejvýraznějším elementem mimo kapelu je Tim Remis (Sweet Cobra), který svou kompozicí desku uvozuje a zakončuje a právě závěrečná skladba Romulus je skvělým příkladem toho, jak jde prostým dynamickým pohupováním na pár nápadech udělat epický skvost. A když jsme u těch hostů, krom občasného mluveného slova jsou nepřeslechnutelné i šetrně používané ženské vokály, o které se postaraly Markéta Štechová a Barbora Zelníčková. Čaro je zatím nejzajímavější letošní domácí deskou, která plave (nejen) v postrockových vodách.“ (RIP, Metalopolis)

38 hlasujících vybíralo z 81 alb

*

Zahraniční

2. Kamasi Washington – Heaven and Earth (Young Turks) 21 bodů**

„Spousta lidí si jazz představuje jako něco slovutného a bájného, ale de facto by tento termín skutečně měl, a myslím, že také znamená, něco úplně opačného – současnou, žhavou záležitost. Možnost vyjádřit se v danou chvíli. A to je to, co bychom se všichni měli snažit změnit. Myšlení a uvažování.“ Kamasiho Washingtona je třeba bedlivě poslouchat, v loňském rozhovoru pro Full Moon se trefil přímo do černého. O jeho albech se skutečně nedá mluvit jako o něčem slovutném a vzdáleném, naopak. A s Heaven and Hell se mu navíc podařilo dnes již klasickou prvotinu Epic trumfnout, a to nejen, co se délky týče. K rozsáhlé dvojdesce ještě navíc po pár týdnech přidal podobně povedené EP The Choice.

„Kamasi Washington svou hudbou nabízí podobné možnosti, ať už jí říkáme jazz, funk nebo jakkoli jinak, ale ještě navíc k nim přidává jednoduchou radu – udělejme si svět takový, jaký bychom ho chtěli mít. Což nemá být příležitost k úniku, motivační apel nebo jalový transparent, ale pouhé konstatování skutečnosti. Heaven and Earth je neskutečně propracovaným kaleidoskopem, který je možno prohlížet si z mnoha různých stran, úhlů a úrovní, a vždycky bude úchvatný, ale to, jak na něj budeme reagovat, to záleží hlavně na nás samotných. Podobně jako v životě.“ (Michal Pařízek, Full Moon)

45 hlasujících vybíralo ze 177 alb