Neříkejte mi, že na tohle by lidi odkojení Petiškovými Starými řeckými bájemi a pověstmi nepřišli!
Před rokem se klub na pražském Smíchově, dříve známý jako Underdog’s, přejmenoval na Subzero, dramaturgie ale touto změnou není zvlášť zasažená. Ve sklepení někdejší sladovny firmy Klatscher & Löwy se stále točí černá hlučná technika od Marshalla, Mesy nebo Peaveyho a lidé, co se nebojí kastle s elektronkami pořádně vytavit a spálit přitom celý klub.
Na posledního dubna si ho zabookoval v Brně usazený promotér Kostas Zervas. Představuju si, že uvažoval zhruba takto: Evropou křižuje kapela Khirki pojmenovaná po čarodějce, která Odysseovým mužům dala napít lektvaru z vína, ječmene, kozího sýru a medu a tím jim vrátila původní prasečí podobu. Poptávají štaci někde mezi Německem a Rakouskem. Nejsou to žádní vořežpruti. Příští rok jim vyjde třetí deska, věhlas druhé pojmenované Kykeonas po výše zmíněném utrejchu už přerůstá domovskou Attiku. Často jsou přirovnáváni k Mastodon, protože zpěvák a kytarista Dimos Ioannou v záklonu s trochou představivosti připomíná Troye Sanderse a protože obě kapely hrají obhroublý psychedelický rock a v jednu chvíli je inspiroval nerovný boj s nelítostným mořem. Mastodon věnovali celé album Achabově štvanici na Bílou velrybu. Khirki dvě písně, Father Wind a a Heart of the Sea, tvrdému námořnickému živobytí. Tím celá podobnost končí.
Stoner, jaký hrají Khirki, staví na bohaté národní kultuře. To, co v překladu Iliady a Odyssey uspává, je v jejich podání najednou plné života, roztančené a současné. Ioannou na kytaru chvíli riffuje a chvíli drnká jako na buzuki. Skladba Bukovo má říz jak uzené řecké chilli papričky a Hekate člověka okamžitě přenese na extatickou ceremonii na počest patronky námořníků a rodiček, vládkyni měsíci, noci a podsvětí. A konečně jejich borec ve stánku s merchem prodává Khirki trika s hořící starověkou veslicí. Neříkejte mi, že na tohle by lidi odkojení Petiškovými Starými řeckými bájemi a pověstmi nepřišli!
Píšu to nerad, ale v Praze nepřišli. Včetně road crew a zástupců tisku se nás dole sešlo patnáct a Zervas šel této promotérské katastrofě srdnatě naproti. Jako hlavní informační kanál působila sdílená facebooková událost líně, v klubu jsem na viditelném místě nezahlédl jediný plakát. Neméně vlažně se pořadatel zhostil organizace. Jakkoliv zrovna v Praze nebo Brně není zas tak těžké k jedné stonerové kapele zverbovat dvě další, ze slibovaného supportu nakonec nic nebylo. Hlavní hvězda zahrála sólo s tím, že zvukový inženýr neměl na kom se zastřílet, čímž utrpěl hlavně lehce zatažený vokál.
Celý šlendrián mrzí už kvůli kapele, která v žádném ohledu nezklamala, třebaže jsem ji donedávna znal jen z YouTube. Obratně vyvažovala křupavé hardrockové kytary, silový melodický zpěv prosycený hebkou řeckou angličtinou a inspirace tradiční anatolskou hudbou. Nijak nevadilo ani to, že živě hrála jako čisté power trio, napůl akustické balady vynechala a obešla se bez buzuki, perkusí a klarinetu. Z takových koncertů by bývaly mohly být rozpustilé dionýsie, jenomže někdo se rozhodl pokoušet boží hněv, a ten oslavu na svoji počest proměnil na podívanou pro pár pohupujících se introvertů.
A pak Iron Maiden. Na obrazovkách se objevuje výzva, aby lidi nepoužívali telefony, první skladba jede bez projekcí a v prostoru vzniká zvláštní napětí mezi starým metalovým rituálem a současným publikem, které má reflex všechno okamžitě vytáhnout, nasvítit a uložit.
Střídmé, ale dostatečné množství stánků s občerstvením obsluhují místní, na koncertech se potkávají tváře známé z domácích klubů, před stagemi panuje ruch a pohoda, kdo si potřebuje odpočinout, za pár minut je u řeky.
Poslední den tak nakonec nepřináší velké poselství o pestrosti line-upu ani povinný důkaz, že na jedno letiště se vejde všechno od drag kabaretu po symfonický metal. To už po čtyřech dnech ví každý, kdo má ještě nohy a zbytky sluchu.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.