Dokud nejsme svobodní všichni (Swans + Jessica Moss)

Praha byla na večer státního svátku ztichlá. Venku zůstávaly zbytky podzimního světla, uvnitř už se začínal stahovat prostor, hutněl vzduch. U vstupu jsme si dali čaj a mluvili o tom, co kdo z nás momentálně čte nebo nečte. Nakonec přišla řeč i na Oběť a transcendenci, knihu, která mi Swans skutečně přiblížila. Uspořádala nitky, ukázala, že je to systém víry, rituál, proces rozkladu a znovuzrození. Dlouho jsem k nim hledala cestu, a teď, při svém prvním koncertu, jsem měla pocit, že mě ta cesta sama přivedla zase na úplný začátek.

První vystoupila Jessica Moss, jejíž hudba je tiše neústupná. Houslistka, která dlouho působila na montrealské scéně kolem Godspeed You! Black Emperor, vedla set proslovem o světě, který se hroutí, a zakončila větou: „No one’s free until all of us are free.” Kruh se uzavřel, když jako poslední skladba zazněla právě Until All Are Free. Její housle se vrstvily jako dech, někdy jemný, jindy drásavý. Postupně přibývaly další tóny, až se prostor rozechvěl. Její hudba byla minimalistická, ale ne abstraktní. Každá smyčka houslí nesla konkrétní emoci: napětí, vzdor, křehkost. Byla v tom svoboda. Ne ta, o které se křičí, ale ta, která vzniká, když se člověk odevzdá zvuku, když mizí hranice mezi nástrojem a tělem. V hudbě Moss se potkávaly tóny arabské i klezmerové, smutek i odpor, a všechno to drželo pohromadě jako pavučina, která se neroztrhne ani ve větru.

Když se přestavovalo pódium, někdo za námi to nevydržel a ozvalo se zvracení. Jakási fyzická předehra k tomu, co mělo přijít. Michael Gira na úvod poprosil, aby lidi nepoužívali telefony. V jeho hlase bylo něco mezi prosebným a výhružným tónem, ale publikum to z většiny skutečně respektovalo.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Úvodní The End of Forgetting se rozvíjela z ticha. První údery, první záchvěv hluku, první vlna, která mě zvedla zevnitř. Gira seděl s akustickou kytarou, občas se zvedl, gestem určoval směr zvuku. „Begin again.“ V té větě je celý princip kapely. Neustálé znovuzačínání, ztráta tvaru a návrat k prapůvodním rytmu. Hudba se plazila jako tekutý kov, přelévala se z jedné frekvence do druhé. Během A Little God in My Hands se stíraly hranice mezi členy kapely. Westberg, Hahn, Pravdica, Schechter, Puleo, Mullins byli všichni napojení, jako by dýchali jedním plicním systémem. Gira proudil s nimi. Rukama kreslí dynamiku, otáčí se zády k publiku a hlídá, jak se zvuk tvaruje. Je to zvláštní forma autority. Diktát energie, který nepřipouští ani chaos, ani slabost, ale s rizikem zhroucení. Newly Sentient Being byla spíš vize. Proud obrazů, mutujících tvarů, světel a zvuků, které se valily přes sebe. „Bring all the gift you’ll ever bring, I am your newly sentient being.“ Bez špuntů bych to nezvládla. S nimi jsem se mohla nechat unášet, oči zavřené, tělo vibrovalo. Občas jsem cítila, jak se mi v hrudi rozechvívá basová vlna, která se tvarovala do rytmu srdce. Ztrácela jsem čas. Ztrácela jsem sebe.

Hudba Swans je fyzický akt, je obětí i očištěním. Každá skladba byla pomalým ohýbáním reality. Z hluku se rodil tvar, z bolesti úleva. Možná proto Michael Gira mluví o konci jako o dalším přerodu. Zůstala ve mně prázdnota, ale taková, která dává prostor novému. Něco se rozpustilo, ale pořád to tam je, jen v jiné formě. Swans hráli jako jediná bytost, která se sama sebou ničí, aby mohla znovu vzniknout. Z Archy jsem vyšla pomalu, venku byl klid, chlad, mokrý asfalt, město se vracelo do svých obrysů. Svoboda je sdílená frekvence, bez druhých se nešíří.