Dublinské blues (Lankum)

„Well, there's one kind-a favor I'll ask of you / There's just one kind favor I'll ask of you / You can see that my grave is kept clean,“ zpíval v roce 1929 „otec texaského blues“ Blind Lemon Jefferson. Jeho text mi vytanul na mysli, když irští Lankum začali při své tuzemské premiéře hrát, protože podobná situace je odvyprávěna v otvíráku jejich aktuální desky False Lankum, nazvaném Go Dig My Grave. U Dubliňanů je příběh tragické lásky dohrán až do konce, u Jeffersona nevíme, proč další „poor boy“ musel zemřít.

Pojítek s blues najdeme v jejich hudbě více, ačkoliv těch formálních jen málo. Ale pokud je blues pocit, mají ho Lankum ve své tvorbě dost a dost. I irský folk je hudba lidí na okraji, kteří se vyzpívávají ze svých smutků a bolestí, i tady se hraje a zpívá o životě. Lankum navíc zesilují onen až tragický osten prastarých balad tím, že je prakticky připravují o rozjuchanost, která byla přítomná u klasiků The Dubliners i drzounů The Pogues, zpomalují je a pracují s minimalistickou formou postavenou převážně na kytarách a dronových plochách. A když má udeřit osud, zdrtí publikum hlasitou mocnou pasáží, která si nezadá s tyrany ze Swans.

Lankum se podařilo do Česka přijet až napotřetí. Za tu dobu si tady ale dokázali vybudovat slušnou pozici a čekala je hodně slušně zaplněná Archa+. Skupina roste, není ale zatím ve fázi „senzace“, na kterou se chodí jen proto, že to patří k dobrému vychování. Publikum proto bylo poučené, „jejich“, rozprostřené od malých dětí až po skupinku prošedivělých, anglicky hovořících gentlemanů. Událost.

Ceněnou čtvrtou desku Lankum odehráli celou, jako jednotné, sevřené dílo, které ony nikam nespěchající, přesto strhující balady propojuje pomocí trojice číslovaných Fug. Jedinou změnou bylo zařazení politického statementu v podobě The Rocks of Palestine. A přídavek připomněl průlomovou desku The Livelong Day hitovou The Wild Rover a skočnou Bear Creek.

Lankum vsadili na soustředěný minimalismus – a nejen v hudbě. Sami sebe, sedící na židlích, tedy ze zadních řad téměř neviditelné, upozadili za příběhy, které vyprávějí, a účelný světelný design. Skupina ale nebyla nijak chladná, v pauzách mezi skladbami ukázala spoustu bezprostřednosti.

Téměř dvouhodinový koncert byl naprosto strhující, postavený na emocích, které změněným časoprostorem bývalého Divadla Archa rezonovaly. Opravdovost, uvěřitelnost, to jsou hlavní devizy Lankum. Lidi, o nichž vypráví, kráčí po stejných cestách jako hrdinové dávných bluesových skladeb a vůbec nezáleží, že je dějištěm Zelený ostrov, a ne uličky Chicaga nebo americký jih. Všechno totiž míří k podstatě, do duše, v níž ze smutku vyvěrá radost.