Dvě tváře se dívají stejným směrem (Mogwai + Kathryn Joseph)

Lucerna Music Bar má zvláštní akustiku. Když je prázdný, je v něm slyšet ozvěna vlastních kroků, jako by prostor čekal, až to ticho něco rozetne. I v obyčejném odkašlání je slyšet náznak napětí, nicméně ten večer se čekání rychle krátilo.

Kathryn Joseph vyšla na pódium se sklenkou červeného vína v ruce a výrazem, jako by ji to celé trochu pobavilo. „I’m gonna play some more disgusting songs about fucking,“ řekla a od první chvíle bylo jasné, že to nebude žádné nenápadné rozehřátí publika. Její hlas se nesl sálem s tvrdohlavou křehkostí. Syntezátor Lomonda Campbella dodával písním nepatrnou elektronickou mlhu, ale jinak stála Joseph v centru úplně sama, mezi klávesami a publikem. Nebyl to koncert, který by měl přesvědčit každého. Občas se zasmála, občas zavrávorala, často navazovala oční kontakt, jako by chtěla, aby někdo sdílel tu chvíli s ní. Vypadalo to lehkovážně, ale působilo to přesně naopak.

Najednou jsem si uvědomila, jak málo takové upřímnosti na pódiích bývá. Kathryn Joseph působila jako někdo, kdo si do kapsy klidně strčí všechny poučky o tom, jak má vypadat koncertní performance. V jejím případě se jednalo spíš o sdílený večer než o vystoupení, jako by hrála doma, jen v trochu větším obýváku.

Mogwai nastoupili jen s náhlým nárazem zvuku, který vtáhl všechno dovnitř. God Gets You Back a s ní světla, obdélníky a čtverce promítané za zády kapely, geometrie, která se nikdy neuzavírala. Vypadalo to jako architektonický návrh, co zůstal nedokončený, a přesně tak působila i jejich hudba. Nekonečný pokus dostat tvar pod kontrolu a zároveň ho pořád nechat otevřený. Hodinu a půl se valily bloky hluku, které měly zvláštní dvojí účinek. Chvílemi otupovaly smysly, aby je hned vzápětí zostřily. Hlasitost byla všudypřítomná, drtivá. Britové, které jsem potkala u vchodu, o ní mluvili s lehkou pýchou, jako o značce, kterou si kapela nese z města do města. I’m Jim Morrison, I’m Dead se táhla jako pomalý výdech, Ritchie Sacramento na okamžik připustila slova, ale pak je zas pohltila ozvěna. Barry Burns střídal kytaru a syntezátor s rutinou i zvědavostí, jako by testoval, odkud se hluk nejvíc rozprostírá. Jejich hudba představuje v jádru trpělivost, nekonečné vrstvení, které buď pohltí, nebo odradí.

Publikum reagovalo úsporně, většinou starší tváře, lehké kývání hlav, drobné pohyby těl, gesta, která sotva vybočovala ze zvuku. Byla to forma sounáležitosti. Finále My Father, My King se proměnilo v téměř půlhodinu repeticí, které se nikdy nedotáhly do skutečného závěru. Zvuk se postupně rozpadal, ale pořád ne a ne skončit. Když pak opravdu umlkl, chvíli trvalo, než si člověk uvědomil, že to už bylo ono. Venku v noci se Praha zdála být jiným městem. Kathryn Joseph nabídla osobní zpověď, Mogwai vystavěli zvukový monolit. Vzájemně se nerušili, spíš ukázali, že intimita a hluk mohou být jen dvě různé formy stejného gesta.