Filmy ve Varech: panoptikum vychýlených postav

Loni to bylo Wheatleyho Pole v Anglii, letos Volný pád maďarského režiséra Györgyho Pálfiho (Taxidermia, Final Cut – Dámy a pánové). Aneb to nejprapodivnější ze soutěžní sekce na konec. Oproti prostopášně nihilistickému Poli v Anglii si Pálfiho satira udržuje permanentní nadhled, avšak potřeba nabourávat tradiční diváckou zkušenost a vycházet z odlišného vidění reality zůstává netknuta. Společným jmenovatelem sedmi notně bizarních příběhů je prostor jednoho činžovního domu a strastiplná cesta důchodkyně za sebevraždou. Groteskní mozaika střídá nejen postavy, ale i žánry a styly. Některé segmenty se Pálfimu daří pointovat, jiné vyšumí do prázdna. V některých zacílí zcela přesně, v jiných příliš úzkostlivě lpí na šokujícím vyústění, okaté snaze škrtit diváky a nabízet jim provokativní pohled i na věci jinak zcela všední. Zjevná snaha v nadsázce popsat společnost jako panoptikum vychýlených postav a zveličených obsesí je ve výsledku zajímavá asi jako dvojhlavé tele.

Teprve pětadvacetiletý Xavier Dolan je zkušený festivalový hráč. Nejnověji dokazují Dolanův nesporný talent a zjitřené schopnosti velmi ohleduplného a citlivého pozorovatele psychologický snímek Tom na farmě a drama Mommy o vztahu matky a dospívajícího syna postiženého syndromem hyperaktivity. Oba filmy navíc pojí báječná práce s kamerou a mistrovské napojení hudby na obraz. Pakliže Tom na farmě nabízí hutnou atmosféru, skoro thrillerovou zápletku o snaze vymanit se z okovů nebezpečné manipulativní hry, Mamka je více intimní portrét neobvyklého soužití, které nesnese srovnání. Vztah matky a nemocného syna je plný nadávek, ponižování či agresivních potyček, které se staly koloritem jejích životů. S takto exponovanými postavami je těžké divácky souznít a pochopit jejich životní rytmus. Dolan pozvolna dávkuje nejen informace, ale i pomíjivé okamžiky štěstí. Afektovanost střídají melodramatické momenty společného klidu, kdy každá z postav odhalí svou pravdu a jemnou stránku bytí. Poněkud nucené, i přesto působivé.

Oba filmy dále pojí neobyčejný vizuální prvek, kterým je práce s formátem obrazu. Mommy je téměř kompletně snímána v nestandardním, čtvercovém poměru stran, pouze v okamžiku společného štěstí se roztáhne do tradičního formátů 16:9. Postavy jako by ožily, nebyly již pod tlakem okolností a vypadly z klaustrofobního rámu obrazu. V Tomovi na farmě opačným způsobem obraz přechází v úzký cinemascope. Jde se o momenty hrdinova strachu, fyzického i psychického útlaku. Obraz hrdinu svírá, nedovolí mu dýchat a vytváří ostré mantinely jeho manévrovacího prostoru. Jednoduché a funkční řešení.

Poněkud mainstreamový snímek I Origins je zářným příkladem toho, jak by měla/mohla vypadat hollywoodská tvorba. Melodrama o střetu racionálního a duchovního náhledu na život naplňuje většinu žánrových klišé, divák má před filmem neustále navrch a doslova ho předbíhá o několik minut. Přesto mu snadno dokáže podlehnout. Může za to inteligentní režie (Mike Cahill), skvostná kamera, která nutně nestaví na naleštěných kompozicích a strojově přesných pohybech kamery, ale naopak dává názorně zakusit i to nejtemnější z hrdinova osudu. V neposlední řadě filmu vévodí herci (Michael Pitt, Brit Marling, atd.), kteří propůjčují svým postavám životnost a uvěřitelnost, a to i navzdory vykonstruované zápletce, která vyžaduje zvýšenou shovívavost. Velké a v pravdě nečekané překvapení festivalu.