Frontman britpopových legend Supergrass je i na sólové dráze hodně alright. Znáte ten pocit, když jste sedmnáct let frontman jedné z nejznámějších britpopových kapel?
Znáte ten pocit, když jste sedmnáct let frontman jedné z nejznámějších britpopových kapel, váš song hrajou dodnes v rádiích (i na Radiožurnálu!) a pak to najednou všechno skončí a vy stojíte v koupelně s ponožkama naruby a místo promotérů vám volá už jen vaše matka…
Jednou z možností je okamžitě nastartovat novou kapelu nebo sólovou dráhu. Zkusí to skoro všichni, ale málokomu se povede skládat alespoň stejně dobrou hudbu jako tenkrát. Gaz Coombes - frontman bývalých Supergrass, tohle naštěstí překonal. K bezstarostnému ostrovnímu pop-rocku má daleko, ale stejně se výsledku nedají upřít jisté kvality.
Promyšlenější alternativa míchaná s elektronikou a folkem funguje. Pro mě i dokonce lépe než přeci jen trochu povrchní a jednodušší britpop. Možná je to tím, že Supergrass nikdy neprodali tolik desek jako jejich souputníci Blur nebo Oasis. Není tu ten tlak typu: "Tak co nám předvedeš teď?" Nebo alespoň ne tak velký.
Z poslechu je cítit Amerika. Že by čtyři roky dětství strávené v San Franciscu zůstaly v podvědomí? Hutné, často hluboké tóny, trocha gospelu a patosu... Deska se táhne jako hustá smokey-barbecue omáčka. Připomíná poslední Arcade Fire a vokálně Bona Voxe nebo Thoma Yorkea. Album Matador je jako soundtrack k hollywoodskému filmu, škoda té zbytečně klasické a příliš melodické vaty.
Recenze se blýskají hvězdičkami. Guardian napsal: "Thankfully, the second solo offering from Coombes reaffirms his place as one of Britain’s greatest songwriters." Možná poněkud přehnané, každopádně zkušenosti a vyzrálost nejsou v hudebním průmyslu rozhodně na škodu.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.