Hádanky z Utrechtu #1: Kdo tam byl?

Kdo byl uvnitř? Otázka, která trápila první den festivalu Le Guess Who? většinu jeho návštěvníků. Groote Zaal patřil celý úvodní den projektu Anonymous, kterým pořadatelé svou snahu nechat mluvit pouze hudbu, dovedli až na hranu. Group chat české výpravy samozřejmě okamžitě ožil zaručenými tipy, koho že tajemný box, postavený na parketu jednoho z nejhezčích sálů celého komplexu TivoliVredenburg, skrývá, pořád ale nevíme, který z těch tří anonymních slotů patřil Thomu Yorkeovi. A nedozvíme se to.

Po roce znovu v Utrechtu, zase doma. Cesta rychlá a plynulá, což je dobře, protože první rozhovor mě čekal ještě dřív, než začaly koncerty. Se členy libanonské skupiny Sanam se potkáváme v jednom z hotelů, kde jsem během těch let, co do nizozemského města jezdím, bydlel několikrát. Tehdy se jmenoval jinak, ale na tom nezáleží. Vtipkujeme na toto téma, šestice cení jak Full Moony, tak tetování Einstürzende Neubaten. Začínáme parádní deskou Aykathani Malakon, recenzi najdete v říjnovém jubilejním Full Moonu, ale nakonec stejně skončíme tam, kde se očekávalo. Slovo war se mi poznámkách k rozhovoru opakovalo hned několikrát, co také jiného. „Víš, pro nás to není nic nového, žijeme v tom pomalu odjakživa,“ říkají a mě – kupodivu – dochází slova. Nakonec se loučíme celkem vesele, některé věci změnit nemůžeme a večer je čeká první evropský koncert.

Oblíbených míst je za ty roky tolik, že už přijíždím smířen, že stihnu obejít sotva půlku, nicméně Café deRat si s kolegou Terminusem ujít nenecháme. Chuť červeného souru kombinující třešně a čokoládu cítím ještě teď. U posledních dvou stánků z vinyl marketu umístěného pravidelně ve čtvrtek odpoledne na náměstí Vredenburg objevuji milovanou Jukebox Baby od Alana Vegy, přes sílící déšť se projdu kolem kanálu Oudegracht a směju se vlastní nemotornosti při vyhýbání se cyklistům. Na procházky musí zbýt nějaký čas hlavně v příštích dnech, obávám se, že kolo si asi (raději) zase nepůjčím. Koncert Sanam je naprosto hypnotický, zejména Ayouha Al-Taiin Fi Al-Mawt أيها الطاعن في الموت s gradujícím recitativem zpěvačky Sandy Chamoun je strhující, novinka na závěr taky parádní. Před Sanam jsem toho moc nestihl, nebo se nikam nedostal – Le Guess Who? je asi jedinou akcí na světě, kde skotská dudačka vyprodá kostel pro několik set lidí ještě před začátkem –, po nich už soustředění příliš nefungovalo. Ale minimálně African Head Charge stáli určitě za to.

Totožnost vystupujících schovaných uprostřed mohutné plátěné krychle zná podle pořadatelů sotva pět lidí, zveřejňovat se (prý) nebude ani po festivalu. Koncept dokonalý, záviděníhodný a rozčilující. Na posledním ze tří anonymních koncertů nakonec zůstávám skoro půl hodiny, decentní spirituální jazz s jemným vokálem je konejšivý a uklidňující. Mohla by to být Nala Sinephro, píšu do messengeru, ale nakonec se nad tím zastydím. Vždyť je úplně jedno, kdo je uvnitř. Cenit je třeba příběh.