Hádanky z Utrechtu #2: Pouliční tanec

„Která kapela vás zaujala nejvíc?“ Anketa, kterou spouští neznámý týpek na terase TivoliVredenburg začíná být čím dál vtipnější, zeptá se asi osmi lidí a každý přijde s nějakou věcí, která se mu nezdá nebo neví, o co jde. Nakonec se vydává za mnou, zjevně na jistotu. Zmiňuji producenta Kelmana Durana, z jehož samplofonického setu jsem zrovna odešel a zklamání ve tváři chlapíka by se dalo naporcovat, zabalit a prodávat. „To už tady vážně nikdo neposlouchá rokenrol?“

Kelman Duran saved my night, dalo by se říct. Hutný dubový set festivalového rezidenta, v programu o něm mluví kvůli jeho několikáté účasti rovnou jako o rodině, se rozjížděl pomalu, ale o to dynamičtěji. Mozaika převážně vokálních smyček se chvílemi propadala do močálovitých riddimů, jindy zase jiskřila ozvěnami gabberu. Výživné, hravé a dokonale pasující do páteční noci, která dosud vyznívala – a zjevně nejen pro mne – poněkud unaveně. Duranovy kvality oceňuje i Beyoncé Knowles (I’m That Girl obsahuje samply jeho tracku), dominikánský producent usazený v Los Angeles se kultovnímu kreditu těší zaslouženě. Co na to Šelest?

„Žádný koncert jsem ještě neodehrál, zatím působím jen jako DJ.“ Odpoledne mi vyráží dech portugalský hudebník Pedro Ricardo, který letos vydal hned tři nahrávky, včetně přímo pro utrechtský festival natočeného singlu Dança de Rua (Pouliční tanec). Ricardovo album Soprem Bons Ventos jsem na jaře objevil na Bandcampu, nikdy by mě nenapadlo, že jde o studiový projekt. Nicméně proč ne. Pedro vypráví o svých houseových začátcích, říká, že následujících několik měsíců věnuje kytarovým lekcím, vyzvídá, jaká je scéna v Česku, a vůbec se zdá, že si rozhovor užívá. Nápodobně. Jiný pouliční tanec začíná sotva o hodinu později, druhý festivalový den se rozbíhá naplno, flamenco mše Niña de Elcheho potěšila i dojala, evropská premiéra brazilského komba Bala Desejo vlastně taky. I když to bylo trochu instantní. Od nedělního koncertu jejich krajanky Any Frango Elétrico čekám mnohem, ale mnohem víc. Podobně jako od dalšího Brazilce Domenica Lancellottiho, který hraje dnes. Co taky od člověka, který svou letošní desku nazval, ehm, Sramba.

Uprostřed večera svolávám výpravu do klubu Ekko na místní naděje Nusantara Beat, letos je vidím už potřetí a zase je to o kus dotaženější. Veskrze nadšení, i když tedy Máša krátce po začátku utíká. V pořádku, nemusí nás všechny bavit to samé. Po návratu do festivalového centra Tivoli už únava dopadá naplno, u stánku Village Coffee navíc došly jejich zázračné brownies a situaci nepomáhají ani relativně nové boty, které si na výlet do Utrechtu bůhví proč beru. Snad kompletní česká výprava chválí koncert Mayssy Jallad, já mezitím zvažuji potupný ústup z pozic, sliby vydržet na koncert Sereias, kteří hrají ve vzdáleném Hellingu, berou rychle za své.

Poraženecké myšlenky naštěstí neguje zmíněný Kelman Duran. Naštěstí hlavně proto, co se děje potom. Novinku Deeny Abdelwadeh pod názvem Jbal Rrsas si užívám už několik týdnů, koncertně to je ale zážitek o síle nedalekého hromu. Intenzivní, strhující a naprosto suverénní představení, včetně výrazného zpěvu protagonistky, což mě překvapí možná nejvíc. Projekce ani nevnímám, nepotřebuji, a tak si až ke konci všimnu, že zlatavá „lávová“ postava na nich je vlastně obraz Abdelwadeh. Další rozměr dotaženého, zneklidňujícího představení. Cestou domů po divoké Voorstraat se odehrávají scény jak z Mechanického pomeranče. Pouliční tanec několikrát jinak.