Hádanky z Utrechtu #3: Reiki restart

Sobota je dnem setkání nečekaných i promeškaných, cesta mě nakonec vede úplně jinudy, než jsem si myslel, o to jsem raději, i když počítání škod převládá. Tenhle festival se vyznačuje tím, že si poznamenáváš spíš to, cos neviděl, než naopak, vykládám kamarádovi Francisovi v sobotu odpoledne v Kapitaalu, místním kulturnímu hubu, kde sídlí Stranded FM radio nebo sítotisková dílna. Směje se a posílá mě na dalších pět kapel, které dneska hrají. Naštěstí jich většinu už v seznamu mám.

Několikrát tu padla zmínka o premiérách, na které se festival specializuje, některé z nich jsou speciálnější než jiné. Na oltáři Janskerku stojí čtyři kotoučové magnetofony, tolik najednou jsem jich možná nikdy neviděl. Tolik jich nemá ani Amák v Golden Hive, napadne mě okamžitě. Chystá se první veřejné uvedení originálních nahrávek skladatelky, léčitelky a mistryně reiki medicíny Pauline Anny Strom, soubor nesehnatelných raných záznamů a nevydaných věcí vydal label RVNG Int. pod názvem Echoes, Spaces, Lines zrovna teď v pátek. Náhody. Jejich ošetření a mix měla na starosti italská producentka a studiová inženýrka Marta Salogni, která obstarává i dnešní vystoupení. Pásky nejen pouští, ale různě s nimi manipuluje: zpomaluje je, zrychluje, občas přidává jemná zkreslení a distorze, krom toho, že je to zážitek vskutku spirituální, tak je i radost celý tenhle proto-DJing pozorovat. Samozřejmost, suverenita i elegance, co taky čekat od dámy, která je podepsaná pod deskami jako Hellfire od black midi, ¡Ay! Lucrecie Dalt nebo (zatím) posledního pomníku Depeche Mode. Říkal někdo new age?

Decisive Pink přináší úplně jinou energii, hodně divadelní, ale zároveň třeskutě zábavný koncert, kterým se kromě plného Cloud9 možná nejvíc bavily protagonistky samotné. Aby také ne, nápad, koncepce, a nakonec i celé album Ticket to Fame vzešly z výjimečného porozumění a radosti nad společnou tvorbou, proč by to zrovna na koncertě mělo být jinak. Angel Deradoorian a Kate NV to dávají najevo každým pohybem a tónem, původně jsem chtěl po půl hodině zkusit ještě alespoň posledních pár songů Alana Sparhawka, ale nakonec se od pódia neodlepím. „Konečně něco zábavného,“ píše Máša do hromadného chatu a koncert si evidentně užívá, o pár řad za ní vidím razantně pokyvující hlavu Richarda Fostera, vedle mě je najednou Žeňa Gorbunov z Inturist a Glintshake, se kterým jsme před pár lety dělali rozhovor. Po koncertě se s ním s Mášou pozdravíme, milé setkání. K takovým v Utrechtu dochází překvapivě snadno.

Na akci, jako je Le Guess Who?, je možná nejsložitější ze všeho – vyjma smíření se se skutečností, že většinu toho nestihnete – naučit se rychle přepnout a směřovat energii a mentální aktivitu jinam. Minimalistické cykly Natural Information Society (které vidím úplnou náhodou) mě dokonale připravily na zážitek s hudbou Pauline Anny Strom, po cestě z Janskerku jsem ale chvíli zvažoval utéct rovnou. Na co tak po tomhle asi můžu jít, říkal jsem si. Možná ale právě tyhle neustálé povinné a často nečekané restarty jsou potřeba. New age chill vytloukl dada pop Angel a Kate, orchestr Bixiga 70 ze Sao Paula katarzi dokonal. Nejhlasitější kapela festivalu? Podobně doom jako The Budos Band, plus návyková samba, už deska Vapor je povedená, ale živě jde o mnohem větší nátlak. Sobotní noc měla být taneční, El Kontessa v Ekku dává příliš komplikovaně, portugalský allstars DJ tým O Ghettão o dvě třídy výše nebo prostě jinde, ale šťáva dochází. Zda se do klubu Basis dostavil reggaeton, se dozvím jen zprostředkovaně, je nutné se dobít. Reiki mistři potvrdí.