Hadí sykot (z Varů): Otázky a odpovědi

Od prvního ročníku Varů miluju debaty s tvůrci. Pamatuju se, jak mě fascinovalo, že režisér přijel až z Ameriky a my mu můžeme položit jakoukoli otázku. Samozřejmě jsem žádnou nepoložila, ale jen z té možnosti se mi točila hlava. Následně jsem předpokládala, že když k filmu přijde nějaká delegace, zůstane i po projekci a pohovoří s námi. Bohužel se většinou jen projde po červeném koberci, příchodem a nástupem zdrží program ve Velkém sále o desítky minut a pořídí “ikonickou fotografii s publikem”, jak to včera nazvala uvádějící. Pokud ovšem najdete v programu kouzelnou značku Q&A, můžete se těšit. Nebo bát. Znám lidi, co na diskuse ze zásady nechodí, protože nesnesou trapné nebo blbé otázky spoludiváků. Jiné zase žene nezkrotná touha proniknout hlouběji, a tak překonají plachost, položí dotaz a celý zbytek dne se jim z toho svírá žaludek.

Na Q&A se většinou dočkáte osobních výlevů (“váš film byl krásný a hluboce mě zasáhl”), žádostí o znevtipnění filmu polopatickým vysvětlením, případně generických otázek (“kde jste našla tak skvělou herečku?”). Nejraději mám otázky týkající se produkce, distribuce, případně otázky technické. Jak jinak by se člověk dozvěděl, jak otevřené jsou distribuční kanály ve Vietnamu, jaké filmy mají šanci získat státní podporu v dnešní Gruzii, případně v kolika řeckých laboratořích ještě dokážou zpracovat analogový film. I na tvůrcích je vidět, že je takové otázky těší. Nikdy nevíte, jestli i otázka úplně banální nebo vyloženě blbá či impertinentní nevyústí v nejzajímavější odpověď festivalu, nebo aspoň v pozoruhodnou situaci.

Bohužel se mi pořád nepovedlo získat tak vyrovnaný přístup k vlastním otázkám a odpovědím. Něco jiného je to u nejbližších, tam to plyne přirozeně. Ale opravdu jsem se musela zeptat Pepy úplně nejbanálněji na jeho filmové tipy, když se s ním třeba uvidím až za rok? “Hele já nevím, zatím žádná bomba, tak pa.” Oblíbený vysokoškolský pedagog vám věnuje pár vzácných minut mezi filmy a vy plácáte tak, že se mu raději po zbytek festivalu vyhýbáte. Že by měl člověk s věkem a vstřebaným uměním zmoudřet? To viš že jo, jak praví v jedné ze znělek pan Ondříček.

Na festivalu ale kladou otázky i samotní tvůrci. A někteří na tom vystavějí celý film. Wendersovým Pokojem 666 z roku 1982 se inspirovali producenti Marek Novák a Mikuláš Novotný. Na loňském karlovarském festivalu pozvali do pokoje v Thermalu třicítku českých nebo v česku tvořících režisérek a režisérů a nechali je pěkně o samotě odpovědět na otázku “Co je českého v českém filmu”. Krátce po zhlédnutí ankety Projekt český film jsem si říkala, jestli kvůli těm pár zrníčkům něčeho zajímavého nebo vtipného stálo za to trávit s ní 80 minut času. A jestli to tvůrcům stálo za vynaloženou energii, když je u takových konceptů předem jasné, že i přes snahu všech zúčastněných o upřímnost a originalitu bude většinu tvořit hlušina a plácání. Přesto ve mně film uvízl a trvalo to dva dny do projekce dílka ze sekce Návraty k pramenům, než mi došlo, proč si ho cením.

Za koncepcí snímku Času je málo a voda stoupá z roku 1997 stojí slovenský hudebník Dežo Ursiny. (Za výsledný tvar je ale zodpovědný jeho spolupracovník Ivo Brachtl, který film po Ursinyho smrti převzal a dokončil). Ve finálním stádiu rakoviny měl pocit, že se nějak přirozeně dotýká zásadních otázek života a smrti. Vybral významné československé osobnosti tak či onak obcující s duchovnem, z nichž jsem znala jen rabína Karla Sidona a spisovatelku Danielu Fischerovou. Všichni se vyjadřují k těm stejným pojmům: trest smrti, důstojnost, interrupce, láska, sebevražda, eutanázie. A skutečně se VYJADŘUJÍ. Jejich věty takřka postrádají výstelková slova, rovnou by se mohly tesat, ideálně do mramoru. Zaznívají tu zásadní pravdy. Lidé ani tak nemluví, jako spíš hovoří. Když se ale podíváte za předůstojnou fasádu, výsledek je úplně stejný. Jen občas nějaké zrníčko neotřelého myšlení v množství hlušiny. A v obou případech jde o výborný odraz ducha doby.

Je vidět, jak se za skoro třicet let posunul způsob, kdo a jakým způsobem promlouvá do médií, jaký typ lidí je určující pro diskurz, pro širší společenskou debatu. Ursinyho respondenti toužili působit především seriózně, toužili své myšlenky vyjádřit co nejpřesněji. Bylo na nich vidět, že si za nimi stojí celou silou svých osobností. Thermaloví zpovídaní zase pocházejí z doby, kdy se cení hlavně originalita, autentičnost a vtip. Klidně jdou ven s nějakou nehotovou myšlenkou, troufnou si zpochybnit smysl ústřední otázky, využijí svůj čas na mlčení a zírání do kamery. Chtějí působit nonšalantně. A přestože mají všichni stejnou profesi, jde o daleko pestřejší sestavu. Věkově, etnicky, národnostně.

Film Času je málo a voda stoupá mě hodil zpátky do dospívání v devadesátkách. A naplno jsem si uvědomila, že mi ta doba fakt nechybí. Oba filmy jsou vlastně formálně nezajímavé, přesto podnětné. Stejně jako může být podnětná i zdánlivě banální otázka. Tak se nebojte chodit na Q&A, nebojte se ptát a nebojte se odpovídat. Většina vámi vyslovených věcí sice nebude skvělá, nezapomenutelná a originální, ale o to nejde. Když se budeme bát mluvit, pokud si nebudeme opravdu jistí, že říkáme něco skutečně hlubokého a zásadního, zbude nám jen rozpačité mlčení.