Haló, slyšíme se? (Moin)

Únor přináší podivnou letargii. Možná proto se úterní koncert místní písničkářky Anny Černíkové alias A/C a britského postrockového tria Moin, které se v Česku naposledy představilo před dvěma lety během Jednoty Neratov, těšil takovému zájmu. Pražský prostor MeetFactory se zaplnil několik minut před začátkem předkapely.

Ve skladbách A/C se ozývá něco, co brnká na známou strunu a dává stranou triphopovou elektrickou produkci jejího posledního EP Like a Moth to a Flame. Nostalgie a momenty náhlého vzplanutí v hlase Černíkové, které doprovází kytara, basa a bubny, na pódiu vystupují v hávu špinavějšího indie rocku. Tu a tam se projevem zpěvačky mihne stopa PJ Harvey, která se ve své naléhavosti pere s kytarovými partiemi. Nestrategicky zvolené místo mi brání ve výhledu na bicí, můj pohled se opakovaně stáčí k černému nápisu Keiko Sei na andělsky bílém ohozu basáka. Na mysl se mi dere vzpomínka na to, jak jedna osobnost pražské hudební scény v jednom starším rozhlasovém vysílání naschvál přesvědčovala moderátory, že Keiko Sei byli první českou kapelou v KEXP.

„Je to trochu jak na Rewireu, co? Mají hrát za deset, a reálně odstartujou za hodinu,“ slyším za zády dva starší cizince, jeden z nich je oděný do trika s černým potiskem Goo. Kruh lidí se začíná nenápadně zužovat, sál zahalí tma, z pódia pluje zelený opar, ze kterého se vynořuje čtveřice stínů jak při zahájení čarodějnického sabatu. Z neurčitého rozléhajícího se šumu se derou ven záblesky reverbů a hlasů z hlubin. Gradující intro se proměňuje v track Cubby z poslední desky You Never End, ve kterém počáteční chaos nachází útočiště v repetitivní instrumentální lince. Do ní prosakují neznámé zvuky jako by z přeskakujících frekvencí tranzistorového rádia.

„Haló, slyšíme se? Můžeš mě slyšet? Neznáš mě, ale já znám tebe.“ Z publika se ozývá místy zmatený, nejistý souhlas. Riff Joea Andrewse v tracku Melon zaobalený do dynamické hry na bicí Valentiny Magalleti mezitím útočí na něco, co evokuje pubertální sentiment. Je to skoro perfektní přehmat na kytarové konzoli, zrovna když vám v Rock Bandu hraje Buddy Holly od Weezer nebo Teenage Dirtbag od Wheatus.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Přesto není při sledování Moin moc místa na ironii. Subtilní zvukové náznaky působí spíše jako zdařilý pokus o vydestilování toho, co z lásky k mainstreamovému rocku předešlých dekád zbylo. A tuto oddanost je bezesporu slyšet. It’s Messy Coping odlehčuje hutnou atmosféru tanečním beatem. Druhá půlka je věnovaná hlavně trackům z předešlé desky Paste. Odvíjí se ale v duchu budování napětí skrze nekonečné kytarové vyhrávky, které ačkoliv nešetří intenzitou, vznáší se nad hlavami přítomných jak průhledné mraky a vyústí v jeden prudký výbuch.

Na všech frekvencích panuje ticho, bez okolků, bez přídavků. Jinak by to nešlo. Kousek dál na cestě z MeetFactory problikává nad kolejemi nepatrné zelené světlo.