Hash & Tag: Mount Kimbie (nebo These New Puritans)

\# mount kimbie, these new puritans, post-dubstep

Zatímco na přeoraných britských grimeových polích zuřila před časem válka „dub war“, obdobným militaristickým příměrem provozuje fronta tzv. post-dubstepu spíš sitzkrieg.

I počínající „grime 2.0“ hvězdy jako Visionist nebo Logos s novou deskou Cold Mission si párkrát zastříleli grimeovými gunfingers v soundcloudové vojně a sami pak produkují tracky, které jako by od začátku obsáhly onu soutěživost „clashů“ mezi MC’s, která se v poslední době přesunula mezi producenty.

Grimeové gesto „gunfingers“ a samply zbraní versus dubstepová hrozba „sonických zbraní“ s permanentním zatemněním. Stylové základy, které obrátily naruby a využily k sestavení vlastního soundu dvě britské středostavovské bílé kapely, nedávno hrající v pražské MeetFactory. These New Puritans a Mount Kimbie.

These New Puritans při představení alba Fields of Reeds bohužel vytáhli na bodové světlo, že to, co na průlomové desce Hidden skrývali za grimeovými přešlapy a orchestrální post-eskibeatovou pompou, byla coldplaydizace všeho britského s ostrými hranami. Je koncertování s regulérní rockovou sestavou ruku v ruce se zpěvnějšími vokály pro dnešní velké elektronické/industriální/syntetické projekty stejnou metou, jakým bylo pro metalové celebrity v devadesátkách vykoupení symfonickým orchestrem?

„Není nic krásnějšího, než když se kytarové sólo vynoří z lesa smyčců.“ Robert Kodym

Taktéž ultrabritští Mount Kimbie si první deskou Crooks and Lovers vysloužili okřídlené označení post-dubstep v době, kdy lidi neznalí průvlaků mezi britskými klubovými žánry prohlašovali, že se přece nemůže redefinovat něco, co ještě nebylo pořádně vyčerpáno. Post-dubstep takto znamenal hlavně písničkovější řešení dubstepového napětí a „netanečně“ pomalého tempa. Jiholondýnská dvojka si dvojznačnou nálepku vysloužila za zpřehýbané beaty a nálady jako v časech, kdy Autechre dávali nejvíc na odiv boombap vyčazenost a ve vzduchu dozníval shoegazový delay. Lehce se potom stalo, že se z „inteligentní elektroniky“ stala ta výtahová domněle breakbeatového stylu, což jsme mohli zažít i na ČT24 v jinglech nebo zaslechnout, kromě The xx, dokonce v magacínu Retro při vzpomínkách na chemlonové přezůvky. Pochopitelně se z tého pasti snažili Mount Kimbie uniknout a na desce Cold Spring Fault Less Youth se vydali zpěvnější/kapelovější cestou. Trasa ale jako by vedla z Retra rovnou do Dobrého rána.

Mount Kimbie se nestydí přiznat vliv Steva Reicha. Sáhodlouhé vybrnkávání na basu ovšem neevokuje minimalistické vrstvení, ani nechce tvrdit muziku, a připomíná za podpory efektně jemného nasvícení a nosového vokálu znatelně madchesterskou náladovost (drug-free). Asi jako když Happy Mondays povstali z mrtvých na Colours of Ostrava coby „stále aktuální psychedelická kapela kombinující zdánlivě odlišné elementy“. Hlavní časoprostorové vytržení a rozpor se tehdy odhalili až den poté, když Shaun Ryder konfrontoval artificiální chrup s bikmekem a odnášel si ho do post-sorelového hotelu Imperial. Stejně tak obkročné vybrnkávačky These New Puritans házené do zarostlého placu art rocku spíš evokovaly másrokovou (via Keftes party) bezradnost než sedmdesátkovou opulenci. Tu nepřivolala ani zpěvačka s dechovou sekcí, kteří, ač regulérní součástí kapely, připomněli námezdní vibe Pájky pájk bandu Martina Kumžáka. Multitaskingový spoluhráč Mount Kimbie se s dalšími a dalšími kytarabasabicí songy změnil v otroka-aranžéra, kterému neproplatili přesčas, čímž paradoxně(?) zavdal možnost k nejlepšímu momentu koncertu. Poslední track a přídavek totiž znamenalo vyrovnání a narovnání. Nekompromisní UK Funky vystřídaly Fun & Relax kvazihitovky a basy rezonovaly až v kolejnicích venku. Oslím obloukem k proklamovanému industriálu These New Puritans.

„I think we were always interested in kind of pop melodies, and we had pretty much exhausted every other way of executing those apart from actually singing it.“ Kai Campos, Mount Kimbie