Hledám nějaký pocit, hledám důvod (Rips)

V životě nevyhnutelně přijdou chvíle, kdy na nějakou blíže neurčenou dobu najednou nepotřebujete hledat nové podněty a zážitky. Aplikujte tenhle asketický přístup třeba právě na debutovou desku Rips a taky vám bude jedno, že nepřináší nic nového a jenom zdařile omílá, co už tu bylo (tentokrát art punk a new wave 70. a 80. let v NYC).

Možná je to tím, že jsem zjistil, jak málo toho vlastně potřebuju. Když jsem nedávno do kontejnerů vyhazoval přes čtvrt tuny nepotřebných věcí (moje první třískání nádobím mimo partnerské škádlení), které jsem za posledních deset let nahromadil, nebyla to lítost nad ztracenými roky nebo podobné sebemrskačské nesmysly, co mě na té skládce přepadly. Byla to úleva a zvláštní druh klidu. Čím míň věcí mám, tím větší z nich mám radost. Možná… je načase začít uplatňovat podobně neúprosný postoj taky k hudbě?

Ta je dostupnější než kdykoliv ve své historii. Během pár vteřin si můžeme poslechnout, co nás napadne. Všechno je při ruce, ale něco se ztratilo. Nutkavá potřeba cokoliv z toho slyšet. Co s tím? Dívám se, jak kapely vypadají, a když se mi nelíbí, jdu k další (i proto si zrovna nečtete o Sheer Mag). Přes povrchnost najít hloubku, to bylo vždycky moje potěšení. Rips vypadají ušmudlaně, mladicky znaveně. Stojí v oprýskaných bufáčích a tváří se na povel nezúčastněně. Nepřekvapí, že je nejvíce poslouchají v Brooklynu a na Manhattanu, jak to spočítalo snaživé Spotify.

„Hledám nějaký pocit, hledám nějaký důvod,“ řeší Rips na svém debutu. Dál se zatím nedostali. Je to málo? Není, je to v pořádku. Někteří z nás se nikdy dál nedostanou. Neustále hledají a jen co to mají na dosah ruky, polekaně ucuknou a začnou hledat jinde. Neptejte se mě proč, teprve se v tom snažím vyznat. Ale kdybych si měl tipnout, vsadil bych na strach z toho, co bude pak, až získáme všechno, co jsme kdy chtěli. Jo a zní to, jako kdyby desky Television přehráli Parquet Courts, a nejlepší je píseň číslo devět. Vidíte, na to bych málem zapomněl.