Hlody z Pohody #1

Jeden by řekl, že po absolvování letošní královéhradecko-plzeňské přehlídky hudebního ignorantství budou festivaly za trest. Je ale dobře vědět, že hlad po individuálním přístupu a nedělání věcí „for people“ si Pohoda umí zachovat. Pořád je tu pro kultivaci hudby, zábavy a jo, z jisté části i festivalové gastronomie. Stačí letmý pohled ke zjištění, že langošů a bramboráků je tu menšina, takže to dává smysl.

Pohoda vás naučí sžít se s desítkami tisíc cizích lidí a zopakujete si díky ní lekci dobou vymýcené vlastnosti-empatie. Jako v nouzi poznáte přítele a životního partnera, tak i na fesťáku zjistíte, že užít si čtyři dny na vzduchu a nekazit si je pitomými hádkami o tom, jestli si píchnete stan na místo, které jste si vyhlédli, anebo o 25 centimetrů dál, s trochou respektu k ostatním, až tak nebolí. Nepotřebujete kazatelskou masáž od pořadatelů ani sluníčkové tweety, kterými se otráveně probíráte po prohýřené noci, zatímco vám kamarád nad ranní klobásou rekapituluje včerejšek a předstírá, že si z něj až tolik nepamatuje, přičemž realita je opačná. Doplníte šťávu kouskem čerstvého pečiva nebo ovocným freshem a rázem vám dochází, že jste se na (P)pohodové vlně octili tak nějak samovolně. A místo věcí, co byly špatně, vám najednou začne v hlavě vyskakovat seznam toho, za co jste vděční:

… že se povedlo vyjet a utéct ze stereotypu, co vám tak lezl na mozek,

… že nad trenčínským letištěm mraky každých pět minut mění uskupení a tvar a že je skvělý to pozorovat,

… že jejich barva dokáže večer z temně načernalé vmžiku přeskočit v romanticky načervenalou,

… že většinu zážitků sdílíte s publikem, co bez přetvářky přijelo hlavně za muzikou,

… že v případě Manu Chaa zvítězil nad zvědavostí prvoplánový hejt a že jste si díky tomu udělali čas na jídlo a ochutnali naprosto boží, kulervoucí falafel…

… a že (a to je nejlepší) se zítra pojede nanovo.