Hluk a pískot jako hudební žánr (Minimaraton elektronické hudby 2025)

Festival Ostravské dny, který pořádá Ostravské centrum nové hudby a jehož 13. bienále letos proběhlo v posledních srpnových dnech, se od svého vzniku orientuje na soudobou klasickou hudbu. Jak sami organizátoři prohlašovali, i letošní ročník měl být unikátní příležitostí poznat „autentická a nekompromisní díla 20. a 21. století“. Nepřekvapí proto, že v pestrém programu si našla místo i akce, která význam slova „experimentální“ posouvá ještě dále, místy až za hranice možností lidské mysli, představivosti, a především sluchu - Minimaraton elektronické hudby.

Spolek Bludný kámen a kurátor Martin Režný připravili skutečně nabitý program, jehož součástí bylo přes patnáct vystoupení na čtyřech scénách, které se nacházely v prostorách kreativního centra Futureum a v pobočce Národního zemědělského muzea v industriálních kulisách Dolní oblasti Vítkovic. Náhodný návštěvník areálu, který se třeba jen přišel vyfotit u Bolt Tower, mohl lehce nabýt dojmu, že v jedné z bývalých provozních budov ožívá výroba, a to, když k němu pronikly směsice futuristických zvuků či děsivě rezonujících hluků, které se jako někdejší všudypřítomný uhelný prach usadily v uších účastníků maratonu. Už na první vystoupení se dotrousil uspokojivý počet od pohledu zaníceních posluchačů a svérázných znalců, kteří s vážným výrazem ve tváři vyčkávali slibované zvukové žně.

A TOMU JAKO ŘÍKÁTE HUDBA?

Po obligátním a minimalistickém přivítání ze strany Martina Režného začalo představení dvojice Richard Grimm & Patrik Herman, kteří v rámci společného projektu přetvořili běžnou 3D tiskárnu v originální hudební nástroj opatřený klaviaturou. Během prezentace nástroje ukázali, že i čistě mechanické pohyby a další zvuky tiskárny mohou být základem vážně míněné hudební kompozice.

Unikátní záležitostí pak byla Nemiesta slovenského skladatele Miroslava Tótha, inspirovaná pěticí (ne)míst–staveb, které člověk rozestavěl a poté bez využití opustil a ponechal svému osudu. V podání Mivos Quartet zazněl opus kombinující smyčcové nástroje se znepokojivým industriálním elektronickým pozadím v příhodném potemnělém podzemním prostoru Futurea jakožto bývalé mlýnice na černé uhlí, kam museli návštěvníci opatrně sestoupat. Během koncertu jsem se nezbavil dojmu, že tak nějak bude vypadat dystopická budoucnost lidstva, které se před nehostinných povrchem uchýlí k životu v podzemních krytech.

V tomtéž prostoru velmi zaujala nezvyklá instalace umělkyně Manky Lustigové. Vzájemným propojením zavěšených porcelánových desek, které fungovaly jako akustický filtr, vznikl zvukový systém se specifickým projevem a nečekanými možnostmi. Jeho potenciál představila Ursula Sereghy ve své zasněné kompozici tvořené pípáním, šelesty a pískavým sci-fi zvukem – podzemí se rázem proměnilo ve vesmírnou stanici hledající nové místo k životu.

Kdo se cítil unaven, využil služeb zvukové sauny konceptuálního umělce Williama „Bilwa“ Costy, který se volně pohybuje v oblasti performativního, zvukového a vizuálního umění. V jeho skladbě 13 se mísily oscilující tóny a zeširoka navrstvené zvukové vlny s opakujícím se odpočítáváním od jedné do třinácti, což ve výsledku vytvořilo zdánlivě ohraničený, ale přitom iluzorní, až zmatečný mikrokosmos značně hlasitého prostorového zvuku.

OBYČEJNÉ VĚCI, NEOBYČEJNÝ ZVUK

Po intenzivním zážitku, a opětovném nabytí sluchu, jsem se mohl při vystoupení dvojice Mušhuššu, kterou tvořili Luan Gonçalves a Mikuláš Mrva, přenést do jiných dimenzí, kde byl syrový a notně nabuzený zvuk kontrabasu prostřednictvím specifického stylu hraní dále zpracován do místy až hororových poloh. Ostatně u vystupujících jsem ocenil nejen experimentování se zvuky, ale především technickou stránku věci. Kreativita a nezbytná znalost základů fyzikálních jevů a elektroniky je stěžejní nejen při vymýšlení nových zvukových systémů, ale i při práci s tradičními nástroji ve snaze docílit dosud nepoznaných hudebních možností.

Kupříkladu litevská umělkyně Augustė Vickunaitė použila jako zdroj své zvukově i vizuálně podmanivé kompozice několik kotoučových magnetofonů, na kterých přehrávala a deformovala či vytahovala pásky s nahrávkami hlasů, hudebních nástrojů a všelijakých strojových ruchů. To u poněkud bizarního vystoupení Slávka Kwi jsem nabyl dojmu, že jsem v laboratoři excentrického vědátora, který své přístroje i organické hudební nástroje použil pro vytvoření koláže orientálních motivů stejně jako zvuků a skřeků deštného pralesa. To se už blížil pomyslný vrchol večera. Kazuhisa Uchihashi, japonský kytarista a mistr improvizace, představil daxaphon, podivuhodný idiofonický nástroj, který v jeho rukou vydával zvuky místy připomínající rozzuřená robotická zvířata z jiné planety.

Po celodenním masivním přísunu všech myslitelných i zhola nepředstavitelných zvuků nastal čas na závěrečnou část. Tu obstaral francouzský experimentátor Jean-Philippe Gross, jehož výsostně abstraktní a neokázalé elektronické ruchy hraničící místy s kvílením předznamenaly berlínské duo Powerstanz, které zbylé (přeživší) posluchače doslova bombardovalo extrémním hlukem plným chaotických beatů – co víc si člověk mohl po dosažení cílové pásky maratonu přát? Abychom se podobných akcí, které posunují definice toho, co je a není hudba, dočkali i v dalších letech.