Houellebecq a území karikatury

Bylo to teď v listopadu symbolicky na měsíc přesně, co jsem před deseti lety spoluzaložil tristní blog Sick Generation. Když si dneska čtu, co jsem psal, je to podobné, jako objevit nějaký zoufalý milostný dopis spolužačce se základky. Zvolil jsem si tenkrát pro své blogování, předpokládám, že v rámci své intelektuální pózy, přezdívku Des Esseintes, na základě postavy degenerovaného šlechtice z dekadentní bible Naruby od J.K. Huysmanse. Stejného autora si letos zvolil Michel Houellebecq jako postavu silně ovlivňující život jeho vypravěče z knihy Podvolení, apatického, životem unaveného univerzitního profesora Francoise.

Máme rok 2022, prezidentské volby ve Francii vyhrává muslimský kandidát a v životě Francoise se konečně začíná zase něco dít. Mojí mladistvou intelektuální pózu střídá Houllebecqova stařecké intelektuální cvičení. To, že se vše, bez jakéhokoliv většího děje, odehrává skrze ideové výměny a utopistické nástiny možných situací, by snad ani nevadilo, jen kdyby to časem ve své únavnosti a bezvýchodnosti nezačalo připomínat sobotní hádky pánů Halíka s Hříbkem z Orientace Lidových novin. Možná je to ale záměr, satiristický výsměch a poukázání na to, jak moc jsou do sebe tzv. intelektuální elity zahleděné, nikdy nic nevyřeší a ve výsledku zůstává jen povšechná otrávenost. Ať je to jak chce poťouchlé, je to trochu nuda.

Bohužel, vypadá to, že Houllebecq své vrcholné dílo už napsal. Po úchvatné Mapě a území mě napadlo - a co proboha napíše dál? Právě v ní se zbavil všech věcí, co ho ještě brzdily v předchozích knihách (především někdy až zbytečné vymezování se vůči všemu) a zároveň se nevzdal ničeho z toho, co z něj udělalo jednoho z nejzajímavějších spisovatelů 21. století – ostrosti, dobře mířeného sarkasmu, schopnosti podat složité konstrukty výstižně v pár větách, přitom bez zjednodušování. Popravdě – přál jsem si, protože ho mám rád, aby možná už ani nikdy nic nenapsal. Podvolení je očekávaný krok stranou, byť dost možná vědomý. Promyšleně kontroverzním tématem (o Islám v knize nakonec vpodstatě nejde, Houllebecq přes něj opakuje to samé, co dřív - za své zpackané životy jste zodpovědní sami) si zajistil velmi dobré prodeje. Získává tím čas na další „velký“ román? Nudí se po večerech sám doma? A nebo vážně skončí s psaním a bude „hrát“ ve filmech? To mu ostatně jde dobře, loni natočil dva, jeden (Únos Michela Houellebecqa) vtipnější než druhý (Prožitek blízké smrti).

V Podvolení se v únoru šedesátiletý Houellebecq, který vždycky do svých hrdinů dával dost ze sebe, v jedné z rekapitulujících sebereflexí až nebezpečně blíží svému vypravěči Francoisovi a to ve chvíli, kdy říká: „... intelektuální kotrmelce, jejichž jsem se dopouštěl v mládí, mi připadaly hodně vzdálené. Každopádně jsem se mohl těšit určité auře, ačkoliv jediné, co mě ještě zajímalo, bylo trochu si číst, kolem čtvrté odpolední si lehnout s kartonem cigaret a lahví kořalky, ale taky musím uznat, že při takovém režimu umřu, umřu brzy, nešťastný a sám, a chci já umřít brzy, nešťastný a sám? Když to shrnu, tak ani moc ne.“

Houellebecq, vypadá to, má náběh stát se karitaturou sebe sama. A jestli to celé má skončit špatně, doufám, že při tom ještě v nějaké francouzské televizi předvede podobnou show, jako kdysi ožralej Serge Gainsbourg se svými návrhy sexu šokované Whitney Houston.