Hudba jako zpověď (Katarzia)

Poprvé si letos sedám na víno ven. Ve vzduchu visí jaro a Brno se pomalu noří do večera, Kabinet Múz se naplňuje tichým očekáváním. Žádná kapela, jen klavír, mikrofon a Katarzia. Tváří se, jako by přišla vyprávět kamarádce na kafe, a ne koncertovat. Vedle ní pianista Robin Galia, který jí hudebně dýchá za krk, citlivě drží tempo atmosféry, která se během večera přelévá mezi intimitou, humorem, trapností i bolestí.

Katarzia přijíždí primárně se skladbami ze Šťastného dieťaťa – zranitelnější, dospělejší, ale pořád s jazykem, co občas sekne jako břitva. Než se Galia dotkne kláves, je jasné, že večer nebude jen o hudbě. Katarzia mluví. Hodně. Navazuje oční kontakt s publikem a vypráví, jako by doma trénovala stand-up. Jenže každá sranda je zároveň třískou zarytou pod nehtem.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Mluví o zesnulé babičce, která jí chybí, i když, jak sama říká, „to byla docela svině". O společných výpravách na houby, které v sobě nesou víc, než by se na první pohled zdálo. Nenápadně se dotýká i tématu, o němž se mluví jen zřídka – intimity ve stáří. Pak přejde k zážitku z cesty na natáčení Dobré ráno Brno, kdy ji na parkovišti napadla žena závislá na pervitinu. Otevřeně mluví o vztazích s mladšími muži, od sedmnáctiletého trampolínisty až po současného partnera, přimíchá i zmínku o plánovaném koncertu v New Yorku. A taky pár slov o politické situaci na Slovensku, se zvláštním výrazem hořkosti, který poslední roky známe z vlastních obličejů. V jednu chvíli si nejsem jistá, jestli jsem na koncertě, nebo na terapii, ale tahle rozvolněnost, to přepínání nálad, dělá její vystoupení tak přesvědčivým. Katarzia není performerka, která by si dávala pozor na to, co říká, spíš jako by všechno potřebovala vypustit – aby mohla vejít další píseň.

Repertoár otevírá Šťastné dieťa, deska, která vznikla během návratu k akustice, k příběhům z rodiny a tichému pozorování vztahových vzorců. Intimní klavírní aranže a jemně dávkované efekty umožňují textům naplno dýchat, v druhé půlce se Katarzia vrací k dřívějším skladbám, zazní Paranoje, Samota mi nevadí, ale i fragmenty z Agnostiky. Atmosféra je domácí, až nedůstojně pohodová, publikum se směje, jednou nahlas, jindy nesměle.

Na konci si říkám, že je to vlastně pořád ta stejná Katarzia, která kdysi zpívala „Už mi nestačí, keď mi len povieš, že tak to chodí“. Jen dnes ví, že některé věci chodí jinak, než čekala, a je s tím smířenější. Koncert je jako dlouhý telefonát s kamarádkou, co už si zažila svoje. A když to chvíli bolí, stačí pár tónů nebo trefná hláška, aby to přešlo.