Já a robot (Jojo Mayer: Me/Machine)

Když jsem se nedávno v Divadle Husa na provázku potkal s experimentálním umělcem Pasim Mäkelou, charakterizoval dům jako labyrint. Těžko hledat příhodnější označení pro budovu, která disponuje vlastními (krásnými) katakombami, do nichž by měl člověk vstoupit uvázán na provázek, resp. vyzbrojen Ariadninou nití. Podle spisovatele Martina Friše pak lze i mozek vnímat coby „bludiště propletené temnými chodbami“ a v mé lebeční dutině se mísí vzpomínky na zdejší performance, divadelní představení, autorská čtení i koncerty. Předpokládám však, že ještě nikdy mě v publiku neobklopovalo tolik bubeníků jako na koncertě Jojo Mayera v rámci Jazz Festu Brno.

Hned při vstupu jsem byl upoután duem, jehož starší člen imitoval bubnování, mladší plánoval výpravu do hudebnin pro tlumítka na blány. Dychtivému křídlu publika se nelze divit. Mayer totiž patří k virtuózům, kteří s lehkostí hrají těžké věci a ani po více než čtyřiceti letech na scéně nezamrzli v dobře známých vodách – naopak jim činí radost skoky do neznámých hlubin. Jeho talent byl opěvován i v anotaci ke koncertu, kde se vedle sebe těsnali věhlasní umělci, jimiž byl Švýcar ovlivněn (mj. Buddy Rich) nebo s nimiž v minulosti hrál (např. Dizzy Gillespie). Zcela chyběla zmínka o přítomnosti, tedy co lze od koncertu očekávat. Svými slovy nám to v jeho průběhu ozřejmil až sám Mayer. Jako šťastnější jedinci prý využil covidovou pandemii k seberozvoji a naučil se pracovat s generativními systémy. Bubnování proto doprovázela umělá inteligence, jež v reakci na něj tvořila různorodou elektronickou hudbu. Místy jí popustil uzdu úplně a nechal ji generovat rozmanité melodie, jindy pevně třímal otěže, a ona se proto musela podvolit jeho úderům.

Projevila se i jako vzpurná kolegyně, v jeden moment totiž přestal elektronický pad úhozy snímat. Mayer jej zkusmo vypojoval a zapojoval, trpělivě klikal do klávesnice, a kdyby tuto situaci nezrežíroval pomocí několika bonmotů, mohla působit rozpačitě. Takto vyvolávala sounáležitost, i profesionální hráč je vůči AI občas stejně bezbranný jako plebejci.

Pamětihodný byl také „experiment s publikem“. Při tomto slovním spojení jsem se poněkud ošíval, jelikož mi evokovalo dryáčnické triky, které v rámci loňského Jazz Festu předvedl Chris Botti se svým ansámblem – ústřední melodii z Pirátů z Karibiku bych čekal spíše na některé z brněnských ulic než v sále Janáčkova divadla. Nicméně Mayer nás naštěstí nepobízel k tleskání do rytmu, stačilo mu, abychom pozorně poslouchali. Pro tyto účely nechal na jednu skladbu zhasnout početná světla hnízdící v několika řadách pod stropem.

Se smyslovou redukcí pak souviselo hlavní poselství koncertu – lidi by se měli znovu naučit „poslouchat“, a to nikoli jen hudbu, ale jeden druhého. Stejně tak by si měli umět přiznat, že něco neví, jelikož nevědomost je výchozím bodem na cestě k vědění. Zde jako bychom už nebyli na poli umění, nýbrž stáli u stromu poznání filozofie. A je to právě filozof jménem Ernst Bloch, kdo píše, že hudba může směřovat vstříc budoucnosti, a proto mít utopický charakter. Ten byl nepochybně vlastní i Mayerově vystoupení v divadle, které se pro nás stalo dočasným útočištěm proti vnější dystopii. Prkna, která znamenají svět? Raději paličky, které morseovkou vyťukávají zprávu o jeho změně…