Ji.hlavská věčnost 3 (MFDF 2015)

Třetí den Ji.hlavy odstartoval asi nejzajímavější, a přitom nejopomíjenější kategorii: Fascinaci, což není nic menšího, než soutěžní sekce experimentálních filmů. Proto se jevilo jako ideální řešení začít den brzkou projekcí slavných a zároveň méně známých experimentálních filmů z našich luhů a hájů. Šlo o připomínku Čaroděje OZ, osmdesátkového reportážního undergroundu Originální Videožurnál nebo krásné vizuální hry v podobě filmu spářeného s rostlinnými preparáty. Vystřižení dvou očekávaných kousků kvůli nepředpokládané délce bylo mrzuté, nicméně na MFDF se může stát cokoli.

Fascinace nabídla i jeden z obsahově nejsilnějších filmů tohoto bloku, dokument Jasnozřivý od Deborah Stratman, který na principu koláže pracuje s destruktivními živly. Chromatic Aberration pak konfrontoval oko a kameru s důrazem na chybu jako estetický fenomén, překrásně kolorovaný snímek byl zase vizuálně nejpůsobivější.

Jednou z kategorií, která je v plném proudu, je Česká radost, v níž se "hraje" o nejlepší český dokument. Jedním z filmů byla Česká cesta od Martina Kohouta, o jehož dokumentu o privatizaci Barrandova jsem se zmínil při jednom z minulých ročníků. Tentokrát se rozhodl, že se podívá privatizaci na zoubek v mnohem širším hledisku. Částečně sice trochu úzkoprsý film je podložený mravenčí prací a pestrou mozaikou rozhovorů a archivních materiálů. Z Martina Kohouta vyrůstá výrazná osobnost naší dokumentární scény. Další očekávaný snímek Matrix AB překonal rekord v (ne)přístupnosti, když bylo jasné, že se do sálu nedostanu už půl hodiny před začátkem.

Naštěstí bylo po ruce náhradní řešení. Obrazově statický, ale díky vypravěčskému monologu dynamický film 14 vražd nabídl průřez událostmi, kdy v Utahu policisté použili smrtelnou sílu. Zatímco samotné popisy fungovaly výborně, obrazová stránka protekla do ztracena. To následující dílo Věci od Thomase A. Østbyeho dokonce vsadilo na to, že minimalistické záběry střídající se v dvouminutových intervalech zaujmou i beze slov. Prvotní nedůvěra a obavy ze sadistických choutek autora, který si hned zítra střihne Masterclass, se záhy rozplynula. Věci jsou meditativní snímek, v němž se režisér snaží odbourat odstup diváka.

Závěr dne patřil vyložené lahůdce. Tři noiseoví mistři Peter Rehberg, Chra a Christian Schachinger se sešli pod jménem Shampoo Boy a dali aparatuře jihlavského Soulu co proto. Štiplavě ruchová kytara se proplétala skrze dronem fascinovanou basu a cestu jí ukazoval nevypočitatelný, masivní i ostrý noise křížený s elektronikou. Hudební událost MFDF za spoustu let zpátky, kdo ví, jestli ne vůbec. Návštěva byla slabá, skoro slaboučká, ale kdo stál u pódia, si akci užíval naplno. Atmosféra skromná, ale příjemná a kontaktní. Jestli jsem včera mluvil o pískání v uších, dnes se diváci přehoupli do dalšího dne s rozdrcenými vnitřnostmi.