Karlovarské korzo II.

U můstku před Thermalem už dlouhá léta, možná desetiletí, stojí kočáry tažené koňmi, připravené pro lázeňskou honoraci. Od včerejšího odpoledne už kolem nich budu chodit s větší úctou. Že si o nás koně nemyslí nic dobrého, se dá možná očekávat, ale nakolik to je ve skutečnosti tristní, mohli někteří z nás zjistit až v hořké komedii O koních a lidech islandského režiséra Benedikta Erlingssona. Zábavné historky z izolovaného islandského údolí, které obývá úzká komunita lidí, jsou vyprávěny jednou z pohledu koní, jindy z perspektivy jejich majitelů, vždy zábavně, stroze a po islandsku. Nechybí vztahy (koně nebo koňáci, všechno jedno), Rusové a alkohol, promítání v Karlových Varech je nabíledni. Láska ke koním není pro příznivý dojem z filmu úplně zásadní, bavit se budete tak jako tak. A rozhodně je to jednodušší než fandit Holanďanům. Současný oranžový tým má přibližně takové charisma jako Doktor z hor, šibující Suarez je oproti valachu Robbenovi alespoň sexy.

O koních a lidech jsme si notovali taky při letmém setkání s Ondřejem Štindlem, tedy hned poté, co mi byla v dobrém vytknuta neúčast na představení snímku Místa, na které jsem jednoduše zapomněl. Těšme se na Místa v září v českých kinech, zvěsti o nich jdou náramné a plakát vypadá skvěle. Rozhovor s Benem Riversem v červnovém Full Moonu mě na jeho filmy navnadil, anotace z programu o „nabyté vnitřní síle, kterou pak hlavní hrdina šíří skrz transcendentální black metal“ lákala na snímek Zaklínadlo k odehnání temnoty ještě víc. Nezklamal překladatel, pro kterého jsou jemné nuance mezi metalovými styly hlubokým tajemstvím. Samotný režisér nás před projekcí uklidnil, že film má jen 90 minut a kdyby se nám nelíbila jedna část, tak nás třeba zaujmou dvě další. Přesně tak to bylo, úvodní hippie konverzačka byla nesnesitelně ehm, transcendentální, meditační prostřední část a závěr v podobě blackmetalového koncertu už zaujali mnohem víc. Individuální, uznávám.

Měsíc strávený před sedmi lety v Mexiku ve mě zanechal hlubokou stopu, kterou film Běloby (Güeros) důrazně prohloubil a obávám se, že tenhle dojem jen těžko něco z letošního ročníku překoná. Bez ironie obyčejný film, který si na nic nehraje a podvratně si tropí legraci nejen z Mexičanů samotných, ale také z jejich slavné filmové historie (což je doslova rouhačské, jsou na to ohromně hrdí) a hlavně z obrazu toho, jak dnešní Mexičané podle svých současných úspěšných snímků před světem vypadají. Pokud chcete vidět současné Mexiko, Běloby jsou tou nejlepší volbou.

Snad žádný snímek neukazuje společenský zmatek, střet mezi tradicemi a moderním světem a zároveň ohromný smysl pro humor lépe. Srovnání chudinských slumů, stísňujících rozžhavených sídlišť a levicově zapáleného univerzitního kampusu je chaotické a schizofrenní, stejně jako celé Mexiko. O příběh ve skutečnosti nejde, byť je svižný, vtipný a poutavý, důležitá je nálada a výsledný dojem. Okamžitě jedu zpátky. Běloby také potvrzují doslova záplavu mladých výrazných herců, o Elle Fanning jsme psali včera, Sebastián Aguirre v Bělobách a Roger Jean Nsengiyumva v britském filmu Šestnáct září neméně výrazně. Snímek Šestnáct stojí za zmínku, strohé sociální drama bez sentimentu, bývalý dětský voják z Konga se vyrovnává s městskou džunglí.

Včerejší vyvrcholení šílenství okolo Mela Gibsona vyvrcholilo projekcí jeho Apocalypta, vzpomínky na Mexiko ožívají definitivně. Apocalypto jsem viděl právě tam, v multiplexu ve čtvrti Naucalpan v Mexico City. Byla to premiéra, bylo narváno a smálo se úplně celé kino. Přátelé mi pak překládali rozhořčené články v novinách, kde se historici rozčilovali, že si Gibson z dějin země udělal Matějskou pouť. Apocalypto v Mexiku nikdo nebral vážně, snad jen obyvatelé vesnice u vodopádu Salto de Eyipantla, kteří mají živnost zaručenou na několik let dopředu. Návštěva vodopádu ale stojí vážně za to, narozdíl od filmu samotného. Účast Mela Gibsona v Karlových Varech se pochopit dá, projekce Apocalypta určitě ne. Ale už jsou naštěstí oba pryč.