Karlovarské korzo III.

Neděle přinesla trochu uvolnění. Večer už to u Thermalu vypadalo klidněji, prvotní nápor polevil s odjezdem zářivě modrých očí a všem se začalo lépe dýchat. Přítomnost Mela Gibsona je pochopitelně stále znatelná, prozatímní umístění Apocalypta v první desítce divácky nejlépe hodnocených filmů je potřeba ještě strávit, ale doufejme, že další festivalové projekce si s tím poradí za nás. Nadšené ovace vyvolává snímek Calvary a svoje si k tomu na twitteru řekne Apačka, neměl jsem štěstí. Zmíněnou anketu prozatím vede restaurovaná kopie Ostře sledovaných vlaků a dobře umístěné je i drama Sixteen, o kterém jsme psali včera.

Nepochopená je ve stejnojmenném snímku devítiletá Aria, která střídavě putuje mezi svými rozešlými, umělecky úspěšnými a lidsky neschopnými rodiči. Nelehké dětství převedla na filmové plátno s překvapivou elegancí a lehkostí známá herečka Asia Argento, která se inspirovala i svými vlastními zážitky. Svěží a barevný film se vrací do osmdesátých let, sympaticky a hravě ukazuje výbušnou italskou náturu i nemilosrdnost dětských her. Hlavní hrdinka sice nesleze z plátna, ovšem v dobré slova smyslu holčičí film není zdaleka jen pro děvčata. Příběhy malé Arie stojí někde mezi drtivě upřímnými vzpomínkami Poly Kinski a poetikou biografu Moonrise Kingdom; pobaví, potěší a leckdy dojmou.

Herečka Asia Argento přijíždí na festival právě dnes a představí se tu rovněž v hlavní roli snímku Naléhavé rytmy, který režírovala jiná slavná herečka Fanny Ardant. Ta se v rozhovoru pro Festivalový deník rozohněně rozhovořila o všeobecném strachu a obavách: „... podobné hrozby nad námi visí jako Damoklovy meče a my ze sebe krůček po krůčku necháváme dělat malé děti. Jednoho dne se probudíme a bude pozdě.“ Podepisuji. Strach a obavy o existenci, respektive postoj k nim a odvaha se s nimi vyrovnat, jsou nepsaným poselstvím snímku Walesa. Člověk naděje, který na festivalu běžel ve speciální režisérské verzi. Tu ze záznamu uvedl sám režisér Andrzej Wajda, neotřele a upřímně. Lech Walesa se na kolonádě taky zastavil, pořád štramák. Státnictví se nedá naučit, člověk se tak se musí narodit.

Představitel polského politika Robert Więckiewicz mluvil v rozhovoru o tom, že Walesa byl jeho hrdinou; pro podobné biografické snímky jsou pocity ke konkrétní historické osobě zásadní. Walesa. Člověk naděje končí reálnými záběry do amerického Senátu, kde Walesa přednáší svůj slavný projev, příběh se ale věnuje hlavně událostem v osmdesátých letech. Pohled na státníka je možná neúplný, ale stejně bychom si měli přát, aby si ti, kdo se jednou budou věnovat filmům o Václavu Havlovi a dalších, zachovali podobnou míru nadhledu. Jakkoliv jsou některé scény dnes úsměvné, občas absurdní nebo nečekaně komické.

Když Walesa pravidelně odevzdává své ženě Danutě snubní prsten a hodinky při odchodu do ožehavých situací se slovy „kdybych se nevrátil, tak je prodej“, snadno připomene pana Hakunděka. Ne snad že by Lech Walesa chodil do Zanzibaru, ale ta hrdost a neústupnost jsou podobné. Nesmíš mít strach, jinak nás dostanou, říká hlavní hrdina svojí ženě, aby zároveň dodal, že se samozřejmě taky bojí. V tom je ta síla, obavám se musíme postavit. Hrdinové mexického soutěžního snímku La Tirísia se možná bojí pořád, drsná a neúprosná životní realita je ale naučila se strachem žít, i když si ho vlastně ani neuvědomují. Poeticky a velmi emotivně natočený snímek je jako nádherný obraz; působivý, dojemný a místy kýčovitý. Dýchá z něj ale ohromná touha po životě, strachu navzdory.