Karlovarské korzo IV.

Signe Baumane si přivezla na festival šest Šutrů v kapsách a před premiérovou projekcí je rozházela do publika. Šťastné majitele budou provázet celý život. Bezprostřední a sympatická autorka nadchla zaplněný Velký sál stejně jako její dílo, vůbec první animovaný film v novodobé historii karlovarského festivalu. Může připomenout oblíbenou Persepolis Marjane Satrapi (historie rodu a dospívání na pozadí dějinných událostí), navíc Signe Baumane ho kompletně namluvila, což její osudy divákům přibližuje ještě mnohem působivěji. O šancích v soutěži těžko hovořit, ale režisérka rozhodně zaujala.

Řecký komediální příběh Xenia doporučovalo vstřícné přijetí na festivalu v Cannes, při jeho shlédnutí se ovšem nešlo ubránit možná laciné, ale neodbytné konotaci s řeckým fotbalem, nedávné zážitky nedovolí jinak. Příběh dvou albánsko-řeckých bratrů baví podobně jako hra Gekkase a spol., po dlouhých minutách nudné rutiny se objeví jedna skvělá akce, která vás donutí dát filmu ještě šanci. Odcházel jsem na pětkrát, nakonec definitivně a nečekaně náhodou přesně po devadesáti minutách. Svědkem „zaslouženého“ řeckého úspěchu v prodloužení jsem byl už několikrát, stačilo.

Upíři z Nového Zélandu budou pro spoustu diváků nejlepším týmem festivalu. Podvratný a svěží dokument Co děláme v temnotách, věnovaný nemrtvé komunitě z Wellingtonu, uvedl Vladimir 518 a doporučoval Ondřej Štindl, oba slíbili nevšední zážitek, a přesně to se stalo. Povedenou upírskou šarádu má svědomí Jemaine Clement, který si také zahrál jednu z hlavních rolí, aristokratického upíra Vladislava starého 862 let. Clement má s neuctivým humorem spoustu zkušeností z působení v komediální dvojici Flight of the Conchords, umí hrát na diváckou duši stejně dobře jako na loutnu a nebojí se svůj dar náležitě využít. Co děláme v temnotách by měli zjistit všichni, nejenom odrostlé fanynky série Twilight nebo vyznavači rozbředlého seriálu True Blood a dalších „krvelačných“ trháků. Žánrová klišé dostávají na zadek až hanba, stejně jako jejich fanoušci. Toužíte po věčném životě a pobledlém princi? Hurá do toho.

Vynikající autorský film Chlapectví (Boyhood) režiséra Richarda Linklatera končí dialogem o prchavém kouzle okamžiku - máme se snažit rozpoznat ten pravý moment, nebo se nechat nést a počkat, až ten správný okamžik využije nás? Tenhle problém si musí rozhodnout každý sám. Linklater to vyřešil po svém, nejnovější snímek natáčel dlouhých dvanáct let a trpělivě sledoval, jak hrdinové příběhu (a jejich představitelé) plují s tokem času. Časosběrný hraný film není žádná kategorie, kvůli Richardu Linklaterovi jí teď bude třeba zavést. Výjimečný a strhující běží v úplně jiném čase, každá ze 163 minut má svůj význam, ani jedna není zbytečná. Tudy ano.

Miroslav Krobot řekl v rozhovoru pro Festivalový deník, že jeho humor má zatáčku. Tahle zatáčka nás dnes večer vynese do Díry u Hanušovic, kam se podíváme spolu s osazenstvem hotelu Čtvrtá hvězda. Na odpolední debatě režisér v jedné větě varoval před dlouhými dialogy, aby vzápětí řekl, že se ve filmu moc nekecá. Uvidíme, zkušenosti varují.