Karlovarské korzo #2 (2)

Na karlovarském korzu běží čas daleko rychleji, než by se mohlo zdát. Úvodní věta druhého letošního příspěvku byla včera večer jasná – Filmařům respekt, ale největší drama se včera odehrálo v Bordeaux. Interesantnímu penaltovému rozstřelu nemohly konkurovat ani tak těžké váhy, jakými Pedro Almodóvar a Jim Jarmusch bezpochyby jsou, přestože jejich nové filmy rozhodně nejsou špatné. Jenže dnešní ranní projekce snímku Toni Erdmann německé režisérky Maren Ade celý koncept příspěvku obrátila naruby. Tolik humoru o tolika vážných věcech se jen tak nevidí, tohle je povinnost, ale pozor. Na zásadní otázku, kterou vám tenhle film položí, si bude muset odpovědět každý z nás sám. Jste šťastní?

„Myslela jsem, že točím drama, ale nakonec se to prodává jako komedie,“ tak o svém snímku mluví režisérka. Na první pohled poněkud klišovitá věta dostane ten pravý význam až ve chvíli, kdy se budete sbírat v slzách smíchu z podlahy kina, aby vás v následujícím okamžik, kdy pointy mnoha absurdních situací konečně dojdou, zamrazilo. Nepředvídatelnost, narušování sebejistoty a úžasně svěží pohled na několik základních premis života. Zaměstnance korporátů je třeba varovat, po absolvování těchto 162 minut vaše práce už nikdy nebude taková jako dříve. Zda je to dobře nebo špatně, rozhodněte sami.

Dojmy z Fuocoammare přes noc nevyprchaly, spíš naopak. Porota v Berlíně věděla, co dělá, určitě jde o jeden z nejdůležitějších snímků roku a zdaleka ne „jenom“ proto, že se zabývá zásadním a žhavým tématem. Škoda každého slova, tohle je jednoduše potřeba vidět. Neuvěřitelný zážitek. Snímek Gianfranca Rosiho logicky ovlivnil celý včerejší den, ale obávám se, že Cválající mysl Wima Vandekeybuse bych nedohnal ani před absolvováním Fuocoammare. Představení Ultima Vez zasáhnou snad pokaždé, tohle bylo ovšem totálně mimo terč. Nepomohly ani kytarové dialogy Maura Pawlowského (dEUS) a Marca Ribota, první předčasný odchod a ještě s pocitem, že hodina byla až moc.

Julieta a Paterson v pololeže na podlaze kinosálů pro novináře. Jako za mlada, chodit s předstihem jsem se ještě nenaučil. Bylo jasné, že jména Almodóvar a Jarmusch potáhnou, byť to nejlepší mají oba nejspíš za sebou. V obou případech ale velmi solidní porce filmařiny, zvláště atmosféra Juliety byla fascinující. Almodóvar svým ženám stále rozumí, podobně jako Hermína od Pstružího potoka. Petr Vizina trefně poznamenal, že herečka Adriana Ugarte je v kostýmu mladé Juliety svému režisérovi docela podobná, což je úkaz mnohem méně bizarní, než by se na první pohled mohlo zdát.

Na poslední včerejší projekci jsem potupně rezignoval, vinen v plném rozsahu. V hlavě vězel stále požár na moři a zmíněné fotbalové utkání bylo zatraceně lákavé. Vyhráli Němci, pokud to někoho překvapí. Vzhledem k nečekané absenci oblíbené islandské kinematografie v letošním programu to dnes možná dopadne podobně. Pohádky jsou potřeba.