Karlovarské korzo #3 (2)

Obvykle rušná třída T. G. Masaryka patřila hodinu po půlnoci pouze několika ztraceným duším. Liduprázdno, klid a ticho, neblaze proslulý první festivalový víkend skončil, osamocené pracovní pondělí se na nočním programu podepsalo. Projekce amerického snímku Bestie bez vlasti, jednoho z avizovaných hitů festivalu, nebyla kupodivu ani zdaleka vyprodaná. Cary Fukunaga vede diváky znovu doprostřed plochého kruhu, tentokrát do nepřehledné občanské války v Nigérii. Na ponuré existenciální hlášky tentokrát nedošlo, reálné případy bývají obyčejně daleko temnější. Netřeba dobarvovat.

Kniha nigerijského doktora a sociologa Uzodinmy Iwealy vyšla již v roce 2005, příběh z prostředí dětských vojáků bojujících v jedné z mnoha afrických občanských válek Caryho Fukunagu fascinoval. Na filmu pracoval déle než sedm let a kromě režie a kamery je podepsán také pod scénářem. Možná právě v něm tkví jediné slabší místo fantasticky natočeného snímku. Příběh chlapce jménem Agu, jehož osud strhne vír válečného konfliktu, je krutý a bezútěšný, s několika brutálními scénami, ale přece jen působí poněkud učesaně. Jakoby se režisér na poslední chvíli zalekl síly reality, finále samotné je pak snad až spielbergovské. Se vším dobrým i špatným, co si pod tímto „termínem“ dokážete představit.

Ovšem vizuálně jde o jeden z nejpůsobivějších snímků posledních let, Fukunaga svoje oko ukázal kromě podobně zásadní první série Temného případu také na skvělém debutu Sin Nombre, který byl představen v programu karlovarské přehlídky v roce 2009. Nádherné obrazy ovšem nejsou pouze efektní, vytváří dokonale propracovanou atmosféru a v podstatě jsou součástí pointy snímku. Zásadní kontrast nevinnosti a přirozenosti velkolepé přírody s krutou realitou v rukou člověka. Naléhavosti snímku pomáhá také Fukunagův vytříbený smysl pro detail, někdy snad až příliš doslovný, ale vždy důsledně pracující pro celek.

Bestie bez vlasti je úžasným filmovým zážitkem, který rozhodně patří na velké plátno. Vtipným paradoxem budiž fakt, že ho do kinosálů uvádí Netflix, americký distributor streamovaných médií, mnoha filmaři pasovaný do role strašáka, který klasický film jednou zahubí. Stejnojmenná knižní předloha, a tedy i film samotný, si vypůjčili název z alba nigerijské legendy Fela Kutiho, a když jsme u hudby, tak Dan Romero (pamatujete na Beasts of the Southern Wild?) působivost fantastických obrazů dokonale podtrhuje. Rovnou do černého.

Během necelých 36 hodin hned tři italské epizody – tragédie národního týmu, rozjíveně devadesátkovská sociální sonda Nezlob od režiséra Claudia Caligariho a lyrická filmová báseň Krásná a ztracená. Každá poloha má něco do sebe, živelnost a vášeň nezapřel Vittorio a Cesare z římského předměstí ani nešťastník Zaza. Taky vždycky u italského filmu dostanete chuť na červené víno? Ale dost, Chianti nechme stranou, dnes totiž ještě bude pokračovat včerejší francouzská nakládačka. Do Varů právě dorazil Jean Reno.