Karlovarské korzo #7

Z filmových lázní pro letošek naposledy. Dokument věnovaný festivalu byl součástí oslav, v režii osvědčeného Miroslava Janka, který má na svědomí například portréty Občana Havla nebo jeho ženy Olgy. Volba rozhodně správná. Vměstnat padesát ročníků festivalu do únosné stopáže jistě nebylo jednoduché, Filmová lázeň mapuje všechna důležitá období, ale logicky se nevěnuje každému ročníku zvlášť. Ostatně se ve snímku sympaticky přiznává, že spousta z nich nestojí za zmínku. Jak na tom bude ten letošní, jubilejní?

Procházím okolo Thermalu, prostředím podivně ztichlým a opuštěným. Stan Finlandie samozřejmě duní jako každou noc, ale jinak je téměř všude pusto. Do konce festivalu zbývá přibližně padesát hodin, je unaveno a není se čemu divit. Gin s tonikem na cestu domů, co také jiného po projekci kultovního snímku Muž, který spadl na zemi s Davidem Bowiem v hlavní roli. Dvouapůlhodinová sci-fi se honosí veškerými atributy doby vzniku, právě ginu zde vypijí galony. Kocovina po převratných šedesátých letech naplno vypukla v polovině následující dekády, které vévodil chlast, drogy a hlavně prachy. Základní pohon sedmdesátých let je cítit i z naivního a chvílemi poněkud překomplikovaného Roegova snímku. „Sice už nevidím tak dobře jako dřív, ale prachů mám pořád dost,“ říká závěrem mimozemšťan Thomas James Newton s Bowieho tváří.

Na ročníky festivalu v sedmdesátých létech se ve snímku Filmová lázeň nevzpomíná snadno, tvrdá pěst normalizace dopadla také tady. Předchozí dekáda byla plná úspěchů, nejlepší snímky domácí nové vlny se sice ve Varech moc nepromítaly, ale z dokumentu je cítit uvolnění, které v šedesátých letech přišlo. Tony Curtis si peče buřty u táboráku, Henry Fonda a Claudia Cardinale nevěří vlastním očím, Momenty filmového festivalu moderuje neopakovatelně absurdním způsobem Miroslav Horníček. Přehlídka v Karlových Varech není (a nikdy nebyla) nejdůležitějším filmovým festivalem na světě, ale atmosférou vítězí nad mnoha respektovanějšími akcemi. Tohle Filmová lázeň vystihuje dokonale.

Poslední projekci stíhám ještě v pátek ráno, islandskou poklonou Beranům s rounem i plnovousem. Berani bodují, skromná bratrská epopej na pomezí fatální ovčí nákazy oslnila porotu v Cannes, tady se tleská také. Projekci chvílemi ruší jakási závada na klimatizaci, publikum se nijak nebouří, v klidu sleduje dlouhé pomalé záběry. Kvůli drobnému zádrhelu není nutno přerušovat intenzivní zážitek, příznačné. Není to dokonalé, ani po padesáti letech, nikdy nebude. Kulatá číslovka se na karlovarské přehlídce nepodepsala, tenhle festival toho má za sebou tolik, že se kvůli jednomu jubileu nepomine.

Opouštím Národní dům, jeden z největších plusů letošního ročníku, mířím kolem Kabinetu múz otevřenému na pár dní v kině Čas do Mumie, která na pár dní oživla na malém baru v prvním patře Thermalu. Harveymu Keitelovi a jeho Mládí tleskalo šťastné publikum ve Velkém sále, večer se pod dlouhých letech na filmové plátno vrátil Vynález zkázy. Některé kvality nezevšední, do další padesátky bychom lepší přání nenašli. Čekejte ještě krátkou rekapitulaci, korzo se otevře znovu za rok.