Když zvuk dýchá tělem (Smote + Science Killer)

Existují koncerty, které se do paměti nezapíšou kvůli velkolepé show nebo davovému nadšení, ale díky tomu, jak naruší vnitřní rovnováhu. Přicházejí tiše, bez varování, bez potřeby být „událostí“ a právě tím zanechají stopu, která se s posledním tónem jen tak nevytrácí. Večer Smote a Science Killer v brněnském Kabinetu Múz patřil mezi ty, kdy se člověk nevrací z koncertu, ale z nějakého hlubšího ponoru – do zvuku, do vlastního těla, do místa, kde se vědomí vzdaluje, přestává určovat směr a zůstává jen jako tichý pozorovatel.

Večer otevírají domácí Science Killer, s klidem, který nevyžaduje pozornost, a přesto ji okamžitě strhává. Hudba nepřichází zvenčí, ale z prostoru samotného, jako když se vzduch stane nositelem vibrací. Beztvarý zvuk se plazí kolem publika, občas vybublá do hlučnějších ploch, jindy se stáhne k zemitým bluesovým odstínům. Všechno je pozvolné, fyzické a záměrně nejednoznačné. Hlas se drží zpátky, je spíš jednou z dalších vrstev než nástrojem sdělení. V jednu chvíli se zdá, že hudba jen tepe, beze směru a pak znenadání narazí na pevný bod: Martin Beláň v závěru setu přetrhne strunu, jeho jaguar neustojí napětí. Hudba těžkne. Prostor se otevírá. Přirozeně, tiše.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Po krátké pauze přichází britští Smote, formace okolo Daniela Foggina. Vzduch v sále se najednou změní. Není jasné, jestli se ochladil, nebo jen zhoustl. Je to přechodový stav. Rituál. Zpomalené ponoření do prostoru, kde se čas přestává měřit. Hudba Smote nestaví na melodiích, ale na repeticích, které se postupně mění v tektonické pohyby. Každá vrstva je záměrná, každé zesílení má své místo – a žádné z nich neposkytuje úlevu, jen stupňuje napětí. Elektrické housle se zařezávají do prostoru jako ostré světlo do tmy, vokály splývají s nástroji, místy se objevuje i příčná flétna. Zazní skladby z posledního alba A Grand Stream, především Sitting Stone Pt. 1 a The Opinion of the Lamb Pt. 1, ale také fragmenty ze syrovější nahrávky Genog. Foggin nehledá kontakt, hraje směrem do nitra prostoru jakoby proti něčemu neviditelnému. Přesto hudba proniká. Není konfrontační, ale nelze jí uniknout. Vliv Swans je slyšitelný, ale funguje spíš jako odraz, společná je jim představa hudby jako fyzické síly, ne jako formy. Hudba jako tlak, jako vnitřní vrstvení.

S dozníváním kytarového vazbení se světla vracejí do běžné intenzity, nikdo nespěchá k baru ani do nočního města. V sále zůstává podivná těžkost – ne tíha únavy, ale ozvěna něčeho, co se ještě nestihlo usadit. Zvuk zůstává pod kůží.