„Moc jim to neulehčili,” slyším na schodech z podzemí Café V lese na adresu právě dohrávajících Vellocet Roll.
„Necítím se svázaný žádnými konkrétními očekáváními, co by od nás lidi měli slyšet,” vyhrazoval se během našeho loňského rozhovoru frontman Zac Lawrence proti škatulkování tvorby londýnské šestice. Debut Hysterical Strenght přesto přesně zapadal do postpunkové vlny valící se z ostrovů a jeho texty dostaly nálepku „nihilistické“. Letošní pokračování Existence Is Bliss z obou zjednodušujících kategorií vybočuje: vrstevnatější aranže, čitelnější rukopis a burcování namísto apatie. V současné realitě se nedá pouze existovat, je třeba skutečně žít.
„Moc jim to neulehčili,” slyším na schodech z podzemí Café V lese na adresu právě dohrávajících Vellocet Roll. Pravda, stejné rozestavení nástrojů, saxofon protrhávající hlukové textury a z hlubin vyvěrající zpěv, podobnost zřejmá. Kdyby se František Převorovský a Lawrence střídali zahalení v mlze, nikdo by nemusel nic poznat. Ochutnávka z připravované desky, těším se. Blízkost obou kapel nakonec nevadí, naopak. Dav předehřátý na stupeň „tak akorát”.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Že se Deadletter nebojí, dává najevo nástup. Morriconeho ikonická melodie z Hodný, zlý a ošklivý, kdy při prvních tónech čekáte na pódiu Jamese Hetfielda, lehce ironicky předznamenává skutečné intro Purity I z aktuální řadovky. Proč ne? Každá skladba je postavená tak, že okamžitě víte, kdy má kopnout. A ona kopne, přesně a neomylně. Publikum na tuhle hru přistupuje, obzvlášť u skladeb z debutu. Za chvíli s ostatními řvu „More heat!” a sundávám mikinu.
Rozpoznávacím znakem Deadletter je saxofon vkrádající se do songů při gradacích a výbuších. Právě na tomto postu doznala sestava změny, kdy Poppy Richler nahradil Nathan Pigott. Jeho jazzové zázemí se projevuje především v momentech, kdy nad původní zvukovou smyčku přidává špetku improvizace obohacující valící se změť kytar a synťáků.
Nakonec ale na ničem z toho nesejde. Kdo si totiž omotává publikum kolem prstu od prvních sekund, kdo má charismatický a hluboký přednes odrážející se od cihlových stěn, tím je Lawrence. „Máme rádi, když jsou lidi nahlas, a vy jste sakra nahlas!” křičí, zatímco se prodírá bouřícím davem. Jeho až literárně laděné texty na Existence Is Bliss nechtějí kapitulovat, ale vytrhávat z letargie, do které je dnes tak jednoduché upadnout. Obdivuju, že ho k tomuto apelu dovedla četba zrovna ruských klasiků.
S tvorbou Deadletter se mimo jiné nese zkratka živelných koncertů. To potvrzují po celou hodinu a půl, ale stejně je cítit, že jde pořád o zjednodušení. Kouzlem aktuálního sdělení kapely je jeho jednoduchost a přenositelnost skrze koncerty dál. „Existence is potential.“
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.