korzo #2: Černý panter, Heduš a Organizace

And the winner is... Kylian. Filmy a oplatky jsou jedna věc, mundial druhá. Zvláště pro Argentinu, kde se právě teď pláče nejspíš úplně všude. Sázka na božského Lia nevyšla, zprávy z kabiny po druhém zápase hovořily o tom, že trenér Jorge Sampaoli sice nadále ve funkci formálně zůstává, ale bylo mu jasně naznačeno, aby byl hodný a starším hráčům do sestavy a taktiky příliš nemluvil. Jinak ho prý nepustí ani na lavičku. Na postup ze skupiny revoluce při troše štěstí stačila, na francouzský train à grande vitesse ani omylem. Zápas Francie versus Argentina, a zejména jeho druhá polovina, jako (doposud) největší ohňostroj přehlídky, na následující, také argentinské, intimní drama Královna strachu bylo poměrně složité se napojit. Ale Valeria Bertolucci v trojjediné úloze režisérky, scénáristky a hlavní roli exceluje a také jsme pochopili, že nerozhodnost a nedůvěra ve vlastní schopnosti, ať už jsou jakkoli výjimečné, není v Argentině ojedinělá. Takže Lio neplač a my ostatní můžeme jen doufat, že to Diego přežil ve zdraví.

První soutěžní film a hned jeden z očekávaných (snad) favoritů – novinka v Praze usazeného Slovince Olma Omerzu Všechno bude. V rozhovoru pro Film Moon, speciální vydání Full Moonu určené pro 44. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti, se režisér svěřil, že mnohoslibný český název (v angličtině se film jmenuje Winter Flies, ve slovinštině také), byl zvolen z důvodu, že "spousta lidí v Česku má problém s hmyzem." Co na to asi říká Jan Švankmajer? Opět jsme u té nerozhodnosti – vlastně celkem sympatický a výtečně natočený snímek s několika vyloženě povedenými scénami bude mít leckterý divák nejspíš problém zařadit. To jeho tvůrce asi nemusí úplně trápit, jenže se tak nějak nelze zbavit dojmu, že klučičí road movie mělo asi přinést nějaké zásadní, hlubší poselství. K čemuž, obávám se, tak úplně nedošlo. Ale hláška: "Protože seš Heduš, vole," ještě nějakou dobu bavit bude, podobně jako scéna s podkresem nesmrtelných Beastie Boys. Ano, o holky tu jde především, i když moc nevíte, co od nich čekat, ani jak se k tomu postavit.

Zato veterán Spike Lee ví přesně co, jak a proč dělá. BlacKkKlansman vypráví příběh Rona Stallwortha, prvního afroamerického policisty v Colorado Springs, který se dokázal přes telefon infiltrovat do místní buňky Ku-Klux-Klanu, (nejen) ve filmu konspirativně nazývaného Organizace. Na první dobrou neuvěřitelná story vychází z reálného případu, který odehrál se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, Spike Lee jí dodal kromě dramatizace také notnou dávku nadsázky, vytříbené filmařiny a (asi nezbytné) agitační roviny. Zahraniční recenze zdaleka nejsou jen pozitivní, některé hovoří o zmatečnosti, plakátovosti a naivitě a pravdou je, že jistou chvíli trvá, než se divák s hrdiny dokáže ztotožnit (což někdo možná nedokáže nikdy), ale celkový dojem je ohromně silný. BlacKkKlansman nemá daleko k tarantinovské poetice, elegancí připomene snímky bratří Coenů a často se cíleně (a logicky) obrací také k blaxploitation filmům a některé z nich dokonce cituje. Nejde ale jen o dramatizaci neuvěřitelného příběhu, který se odehrál před více než třiceti lety, ale o to, že většina jeho aspektů do velké míry platí dodnes.

Spike Lee je starý lišák a moc dobře ví, co na diváka platí, zároveň je ale dostatečně tvrdohlavý na to, aby se tím nenechal příliš ovlivnit. Někomu může jeho chytrá hra přijít jako příliš zmatená nebo naopak prvoplánová a závěrečnou sekvenci dokumentárních záběrů, které mnozí mají ještě v živé paměti, zase leckdo jistě ohodnotí jako okatě šokující. Jenže tady příběh o frajerském „černém panterovi“ končí, najednou jsme v době, kterou důvěrně známe. Ve Velkém sále hotelu Thermal po skončení projekce nastalo ještě před vydatným potleskem několikavteřinové, užaslé ticho, strnula jistě i ta část publika, která ve chvíli, kdy členové Organizace skandovali známé heslo "America First", reagovala smíchem a místy snad i potleskem. BlacKkKlansman jde do českých kin v polovině srpna, v hlavní roli boduje mladý Washington, nechybí ani nezbytný Adam Driver coby jeho parťák Flip a pobaví cameo Harryho Belafonte, ale pozor – jde jen o film, jak ostatně zaznívá v jednom z dialogů. Jenže po jeho shlédnutí v hlavě, kromě výjimečného soundtracku plného gospelových a soulových hitů nebo povedené originální hudby Terence Blancharda, zní spousta témat a myšlenek. Různých, jak to tak bývá. Stejně jako ty hlavy. Všechno bude.