Korzo #3: Prostěradla, listopad a marketing po estonsku

Jedna bába povídala. Drbe se všude a v Karlových Varech dvakrát tolik. Na tohle prostě musíš, tohle je čirý „umčo“, o tomhle filmu už nikdy neuslyšíme a tak dál. Kdyby tu člověk poslouchal týden jen doporučení (případně varování, jak je libo), tak snadno napíše knihu. Názory se většinou liší, ale nastane vzácná shoda – například o novém filmu Michaela Hannekeho snad pět známých řeklo, že to sice není ono, ale i blbý Hanneke je lepší než většina toho, co tady můžeme vidět. A co teď – jít, nebo nejít? Šťastný konec měním za meditaci s Křižáčkem a jsem vlastně rád. Karel Roden má dnes vůbec napilno, kromě premiéry soutěžního příspěvku Václava Kadrnky se odehrál ještě jeden nostalgický obřad – po pětadvaceti letech se o slovo přihlásil Don Gio. Když už jsme u těch přísloví, tady se hodí ještě jedno – o mrtvých jen dobře.

Výjimky ale existují. O snímku Přízrak se toho na kolonádě taky namluvilo hodně, pohledy se liší jako noc a den. Život a smrt. Jestli ještě někdy uvidím bílej lajntuch, někdo umře, píšu Viktorovi okamžitě po projekci, kdy mi ještě pomyslná kudla zběsile rotuje v kapse. Následuje nevyhnutelná otázka, co je to lajntuch, dobře, prostěradlo. Snímek je z oka a pera režiséra Davida Loweryho, který na karlovarském festivalu před lety uvedl poměrně působivou krimi romanci Ain’t Them Bodies Saints, kterou s Přízrakem spojuje nejen ústřední dvojice Rooney Mara a Casey Affleck, ale také autor hudby Daniel Hart. Odpad!, píše Marigold na čsfd.cz, podepsat a dvakrát podtrhnout. Meditační báseň o obludnosti času? Komu tím prospějete aneb jak dlouho může někdy trvat pouhých devadesát minut. Světlý bod v podobě proslovu Willa Oldhama rychle zapomenut, nezbývá než okamžitě volat krotitele duchů. Randall a Hopkirk se dusí smíchy. Amen.

Včera slíbená Zvířata. Inu, den poté toho nevím o moc víc než po projekci, ovšem absurdní karneval plný důkladného ohmatávání nezdravého vztahu emocionálně nevyrovnaných manželů a her s časovou (i geografickou) posloupností, ohavných incidentů a kdo ví čím ještě z hlavy nevyhnala samoúčelná exhibice prostěradly ani famózní Listopad na estonském venkově. Zvířata bavila černočerným humorem, šíleností i civilností, režisér rozehrál na poměrně skromné ploše hodně divnou hru, kterou je ale radost sledovat, aniž je třeba něčemu z toho, co se na plátně odehrává, rozumět. Jak se píše ve festivalovém průvodci, komu věřit, když už se ani na mluvící kočku nedá spolehnout.

Zmíněný Listopad je jedna velká paráda, působivá a zábavná. Estonský venkov je plný divotvorných tvorů, pohanské rituály si hrají s křesťanstvím na schovávanou, šlechtě se nedostává oblečení a nechybí ani sauna, vlkodlaci a podomácku pálená kořalka. Znovu se není o co opřít, jenže mix reality, představ, mytologie a historie je vnadný jako málokdy. Hm, úplně cítím známou chuť estonského černého chleba na jazyku. Snímek vznikl podle bestselleru Rehepapp (Dráb) současného estonského prozaika Andruse Kivirähka, který prý zná v Estonsku každý, jak prozradili při uvedení snímku na festivalu představitelé dvou hlavních rolí. Ti ostatně prokázali také notnou dávku nadhledu a sebeironie, díky které je Listopad kouzelný ještě o něco víc. Po poděkování za účast, vyřízení vzkazu od režiséra a nezbytném selfie s plným divadlem přišla zásadní poznámka: „Pokud budete mít po zhlédnutí snímku nějaké dotazy, najdete nás na polské party kousek odsud.“ I marketing dokáže být ještě osvěžující.