Korzo #6: Americké obrazy

„Haló, pane, vstávejte, chcete jít na projekci?“ Zmožený návštěvník ležící před kinosálem B se lehce pozvedne, zavrtí hlavou a otočí se na druhý bok. Fronta čekající na volná místa v sále ho v klidu obchází, kdo ví, na který film tu vlastně čekal, zda vůbec na nějaký. Večer osmého festivalového dne nejsou v Thermalu podobné situace ničím výjimečným, únava si pomalu, ale jistě vybírá svou daň. Už ani nevím, co je za den, říká kamarád, který je na kolonádě od prvního dne, spousta z nás to má podobně. Kolotoč projekcí nakonec dostane každého, filmy, které by člověk v prvních dnech snadno unesl, jsou najednou na konci festivalového týdne k nevydržení. Ovšem Misandrie, snímek který unavený návštěvník (zcela správně) odmítl, byl úplně jiný případ. „Příběh“ o radikální feministické skupině, která si hodlá na živobytí (a pochopitelně třídní, respektive v jejich případě genderový boj) vydělávat natáčením vlastních pornofilmů, bude nesnesitelný za všech okolností.

Poslední dny vyloženě oživil Jeremy Renner. Populární festivalová tlumočnice Helena Koutná zčervenala jako řípa, když ji při uvádění filmu Wind River vřele přátelsky objal a políbil, reportéři z Festivalového deníku zase spočítali, že představitel Hawkeye z marvelovských Avengers sklidil při prvním promítání a následné snad hodinové debatě celých dvacet devět potlesků. Pro ty, kdo pochybovali o správnosti udělení Ceny prezidenta festivalu herci, který proslul hlavně díky rolím v akčních blockbusterech, byl právě snímek Wind River tou nejlepší odpovědí. V suverénním thrilleru z odlehlé indiánské rezervace ležící v horách Wyomingu Renner exceluje, v kombinaci s fascinujícími záběry divoké přírody a úsporně napsaným příběhem to dává zážitek, který po právu získal Diváckou cenu letošního ročníku. Základní dramatickou linkou je pátrání po vrahovi indiánské dívky, ale kriminální rámec příběhu je ve skutečnosti na vedlejší koleji. Ve Wind River vládne smíření a beznaděj, hrdé tradice pomalu, ale jistě mizí. Příznivci komiksové série Skalpy vstupují do dobře známého prostředí. Režijní debut Taylora Sheridana, který je podepsán pod scénáři k filmům Sicario nebo Za každou cenu, doprovodili hudbou Nick Cave a Warren Ellis. Jde o jejich čtvrtý soundtrack za poslední rok a určitě jeden z nejlepších.

Další z amerických obrazů přináší snímek Columbus, pojmenovaný po malém městě ve státě Indiana, které proslulo vysokou koncentrací moderní architektury a umění ve veřejném prostoru. Opět je tu příběh poněkud potlačen prostředím. Zatímco v případě Wind River to funguje bezezbytku, zde to vypadá, jako by byl režisér natolik oslněn krásou a svébytností některých budov, že má své lidské hrdiny poněkud na háku. Nakonec z toho přes veškerou snahu talentované Haley Lu Richardson vychází spíš průvodce po městě než po osudech jeho obyvatelů. Podobně ploše vyzněl také chorvatský snímek Nekoukej mi do talíře - znovu skvělá hlavní hrdinka, ale zbytek hluboko pod festivalovým průměrem, který byl letos skutečně vysoko. K pěti největším zážitkům se ještě vrátíme v posledním díle letošního Korza, ale už teď je jasné, že se na letošní rok bude vzpomínat nejen kvůli kouřícímu Barťákovi a špinavým hrncům Josefa Somra ve festivalové znělce.