Články / Sloupky/Blogy

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Sloupky/Blogy | 24.08.2021

Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.

VIKTOR: Vyšel jsem z kina a měl plnou hlavu otázek. Co se stalo, že Gaspar Noé po sérii halucinogenních tripů natočil komorní film o stárnutí a umírání? Je ten film vlastně až tak odlišný od těch dřívějších? A proč jsou u Noého takřka pokaždé tak znepokojivé scény s dětmi?

Nejsnazší je odpověď na první otázku - Gaspar Noé skončil ještě před pandemií na jednotce intenzivní péče a tato zkušenost ho přivedla k tomu, že přestal fetovat, kouřit a solit. A natočil snímek o manželském páru na sklonku života, do jehož života vstoupila mimo jiné postupující demence maminky (Françoise Lebrun). A zatímco tatínka (Dario Argento) trápí srdce, maminku zase štve, že tatínek tráví čas nad knihou o „filmech a snech”. A mě trápí nepořádek v jejich maličkém bytě, který je tak zabydlený a zaplněný předměty, že by na jeho úklid byly potřeba hrábě.

VERONIKA: Právě tím věrným zachycením bytu, který svou zakrámovaností odráží vzpomínky, osudy, způsob myšlení a paměť svých obyvatel, mě měl Noé od začátku takzvaně na lopatě. Ani nemusel přidávat kouzlení s rozděleným obrazem. Vidět maminku, která v zákrutách bytu bloudí podobně jako v zákrutách své mysli, bylo srdceryvné. Ať už vám to připomene zážitky s vlastním blízkým člověkem, nebo vás jen vyděsí poměrně reálná možnost, že tak jednou také skončíte.

Vortex obecně svádí k různým psychologizujícím až psychoanalytickým výkladům. V tom, a nejen v tom, je velmi francouzský. Postava tatínka, který velice vážně pracuje na knize o vztahu snů a filmu, občas tráví večery se svými přáteli zuřivými debatami na tato a podobná témata, o nichž byste mysleli, že se vyčerpala zhruba před sto lety. Jen francouzským a frankofonním intelektuálům to zjevně nikdo neřekl. Ale už přestanu s cynismem a na rovinu přiznám, že to byl zatím můj emocionálně nejsilnější zážitek festivalu. A pochybuju, že ho ještě něco překoná.

VIKTOR: Přestože je Noé připomínán zejména jako král subverzivní, kruté kinematografie, v jeho filmech byla vždy zřetelná láska. O té je ostatně i jeho Irreversible. A drásavost Vortexu vychází mimo jiné právě z vědomí silného pouta mezi protagonisty. Noé je k poznání i ve výrazné formě, kterou zde představuje konstantní split screen. Pokud bychom dění sledovali klasicky, stáli bychom před filmem o poznání více meditativním, Noé by mířil až někam ke slow cinema. Paralelní děje, které navíc nezřídka probíhají ve stejné místnosti, u stejného stolu, však filmu dávají výrazně nervní nádech. Více znepokojivá je už jenom postava vnuka, jejíž iritující přítomnost na plátně probouzí po scéně autonehody z Vejdi do prázdna či mučivé „dětské” sekvence z Climaxu otázku, co kdy Noému udělaly děti a proč nově netrpíme s nimi, ale kvůli nim.

VERONIKA: Podobně bychom se mohli ptát, co mu kdy udělal Dario Argento, že ho obsadil do role muže plného lásky, který ale beztak nakonec nejvášnivěji miluje sám sebe a svůj svět. A že ho nechá umírat podobně jako upíra v nějakém klasickém hororu. Na druhou stranu tu režisér kultovních giallo filmů dostal možnost uměleckého znovuzrození, tentokrát jako ve své roli naprosto přesný herec.

S odstupem, kdy už se mé rozdrásané nitro trochu zahojilo, strašně oceňuju i to, jak přesně, věcně a hlavně stručně dokázal Noé zobrazit stav současného francouzského sociálního státu. A to všechno jen tak mimochodem, bez laciných efektů a citového vydírání. Tímto zdravím tvůrce superpopulárních Nedotknutelných.

VIKTOR: Dario Argento ve filmu Gaspara Noého mohl působit jako laciný gimmick, ale nakonec to je přesně naopak. On i Lebrun prochází filmem pomocí takřka robotických pohybů, jak už je stáří přináší, Argentovi pomáhá, že nemusí hrát po boku zkušené herečky v mateřštině. A Noému detox mimořádně prospěl. Vortex je náročný film, ale kromě procesu umírání odhaluje i znovuzrozený drive režiséra, který se už trochu ztrácel ve svých stroboskopických nočních můrách.

Info

MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary

foto © se svolením MFF KV

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #135: Post Vintage

Michal Pařízek 26.07.2024

Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.

Preview: Letní filmová škola 2024 (Dielmanová, Fellini, Lynch a další)

Štěpán Nezbeda 18.07.2024

Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.

Pohoda 2024: Poryvy, tma a naděje

Michal Pařízek 14.07.2024

Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.

Šejkr #134: Kdo je kdo?

Michal Pařízek 12.07.2024

Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice…

Hadí sykot (z Varů): V hudbě život. A smrt.

Veronika Havlová 07.07.2024

Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále.

Hadí sykot (z Varů): Křik perličky a jiné holčičí hysterie

Veronika Havlová 04.07.2024

Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu…

Hadí sykot (z Varů): Kdo jsme my?

Veronika Havlová 02.07.2024

Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila.

Hadí sykot (z Varů): Konec světa v hotelu Thermal

Veronika Havlová 30.06.2024

Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”

Šejkr #133: „What you fear to hear from my mouth?“

Michal Pařízek 28.06.2024

O to smutnější bylo číst text Josefa Chuchmy, který se do určité části domácí kulturní publicistiky opřel neurvale i jalově zároveň.

Preview: MFF Karlovy Vary 2024 (Machoninovi, chodecký film a Escobarův hroch)

Filip Hastík, Veronika Havlová, Štěpán Nezbeda 20.06.2024

Z letošní nabídky vybíráme dvanáct tipů napříč sekcemi, Janžurku mezi nimi nenajdete – ta bude kolem druhé odpolední u Puppu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace