Me, the third myself #33

Léto ve znamení životních zvratů. Zase v klidu, nejsem těhotná, ani vdaná, ale tím líp.

První maximum přišlo ve chvíli, kdy jsem se naučila skákat salta do bazénu a překonala tak vlastní limity. Především ty, co se riskování týče. Zkoušela jsem i salto vzad, ale s menšími úspěchy, taky na mě přišel správce bazénu, ať už s tím, proboha, dám pokoj, protože šplouchám hrozně moc ven. Pitná voda je drahá.

Zadruhé jsem si po letech fanouškovství konečně pořídila permanentku na Slavii, stejně chodím na každý zápas, navíc teď mám doma kartičku s Frantou Veselým a můžu se s ní pyšnit. Překonaný limit týkající se závazků.

Stojím teď v kotli na Tribuně Sever (to je ta, kde se nejvíc křičí) a s kelímkem piva v ruce si plácám s (novejma) kámošema. Ty vole, oni se snad vyžlutěj všichni! Skáču, když dáme gól, máchám pěstí a skanduju: „Milan! Škoda!“ Pro neznalé, Milan Škoda je ten, co dává moc gólů, a díky němu jsme teď mistři, a kdyby ty góly nedal, tak jsme nepostoupili do play-off Ligy mistrů a vůbec by se to vyvrbilo úplně jinak, třeba jako na Spartě. A nebo v Plzni.

Veletoče nastaly v práci, vzala jsem nový job a vůbec nečekala, že mi dají funkce a pravomoce. Nejsem si jistá, nakolik se ty funkce slučují s psaním sloupku o sexuálních anabázích, takže si budu muset vytvořit pseudonym. Nebo rovnou alter ego. Jen ještě není jisté, kdo bude psát a kdo pracovat.

Jebem Spartu!