Me, the third one #26

Před dvěma lety jsem napsala sloupek číslo 25 a pak se odmlčela, sama těžko hledám, co se stalo. Vstoupila jsem do vztahu a jak se děje pokaždé, vztah s mužem mi evokuje nutnost poslouchat, stejně jako jsem v dětství poslouchala maminku a nikdo neřekl zbla proti. Vztahy ve mně probouzí tolik děsu, že pro jistotu regreduji v submisivně infantilní osobu. Přeloženo, stála jsem dva roky u sporáku a v mezičase luxovala.

Příčí se mi závislost na mužích, placením útraty v hospodě počínaje. Jak ovšem řekla drahá kamarádka, oni přeci musí platit, vždyť od toho mají vyšší platy. Ano, to mají a to je téma na sloupek samotný, ale rozhodně nemám v plánu směnit zaplacené pivo za přízrak dokonale upravené, přikyvující blbky, co umí roztáhnout nohy v ten správný moment. Terapeutka moje dilema s placením komentovala slovy, že muže musím nechat platit, neb muž potřebuje pocit, že má peníz, respektive penis. A já svého muže přeci nebudu kastrovat, kam bych přišla.

Onehdy jsem si šla z práce pro kafe do knihovny a cestou vyzvedla pár knížek. Milý chlapec ke mně přistoupil a se zájmem si půjčil vrchní knihu (Estetické porozumění od Rogera Scrutona, zřejmě tedy umělec), načež ho k smrti vyděsila Feministická filozofie vespod a se slovy: tak to radši ne, zmizel. Nalhávám si, že než ta kniha s růžovým přebalem (sic!) ho vyděsilo moje lungo s mlékem. Po obědě špatná volba.

Teď, když místo u sporáku sedím u klávesnice a broukám si 159. sloupek, vidím, že dokud ženy budou povrchně prodávat objektivizaci sama sebe v symbol kořisti mužského ega, těžko si rovné (nikoli stejné, jak by řekl Erich Fromm) platové ohodnocení zaslouží.