Me, the third one #28

A je to tady! Dva díly znovu započaté sloupkující kariéry jsem vydržela, ale dnes už musí padnout jméno Jack White.

V časopise Popular Mechanics vyšla reportáž o otevření nové továrny Third Man Pressing, spadající pod Whiteovo vydavatelství Third Man Records. Od února se v jeho rodném, roky zkrachovalém Detroitu vyrábí vinyly postaru, pěkně ručně, s láskou.

Čerpám z reportáže, ve volném překladu: Jack popadne blok a tužku a kreslí jednu dlouhou rovnou linku se slovy, že takhle funguje analog, pak paralelně vytečkuje další linii, symbol digitálního záznamu (technicky: digitální je zvukový záznam je jako série jednotlivých stop oddělených pauzami, tedy třeba na 100 stop přijde 99 pauz) a komentuje to slovy, že reálný život je jako analog, bez přestávek, bez hluchých míst. U Jacka hraje lidský rozměr vždycky hlavní roli.

Před lety jsem se, nešťastná, snažila zbavit život všech těch špatných momentů, které mě drásaly a srážely. Představovala jsem si, že AŽ bude všechno dobré, bude život jedna dlouhá série krásných momentů, spokojenosti a možná i štěstí. Že prostě ty zatracený místa vykrájím a odhodím a poskáču si jeden hezký moment za druhým, jak po kamenech přes řeku. A že se život nedá brát vážně, dokud to tak nebude.

Tak jsem se dala do práce. Jenže odtlouklo mi třicet a já zjistila, že život vůbec není o tom, vystrnadit všechno zlo ven. Někdy se přihodí blbé setkání, podruhé zjistíte, že vám do výplaty zbývají dvě stovky, a týden na to praskne žárovka na záchodě. Všechno na nic, ale pořád je to jedna dlouhá linka. Ponaučení po letech na terapeutickém gauči tedy není, jak si vytvořit život bez negativního, ale přijmutí negativ jako součásti života, ať už vám v polévce plave červ nebo vás zrovna vylili z práce. Po každé prasklé žárovce přijde nová a ta svítí líp, aspoň chvíli.

Slavnostně si teda nazuju boty, vyrazím do města a složím Jacku Whiteovi hold nákupem ultraparádního vinylu, který si pak doma pouštím potmě, protože mi, mrcha, praskla i ta v obýváku, a tak vysoko už nedosáhnu.